Koblihy jste nechtěli, teď budete žrát buřtguláš z ešusů

Něco mně v tom těsně povolebním tajtrlíkování chybělo. Myslím hóóódně chybělo. Mezi tím investigativním přepojováním do volebních štábů obou grandslamových finalistů jsem jedno přepojení do jednoho štábu, toho takříkajíc mateřského alias kojného, citelně postrádal. Kdyby totiž KSČM byla akčnější, měla svůj štáb v ulici Politických vězňů hned po prvním kole. Jako rodná matka obou nejvýše nasazených, kteří si a JIM podle očekávání zbyli v poslední vzplanuté bitvě o korunovační klenoty.

Však oba jsou jejími odchovanci. A nejen oni. Také nová první dáma, první v historii. Byla by kovanou politručkou, možná kovanější než leckterá předlistopadová hlava státu.

Za mě je výsledek tohoto prezidentského Grand Slamu, kam řadím turnaje o kraje, Sněmovnu, europarlament a Hrad, nejvýraznějším politickým úspěchem komunistů od roku 1990. Předlistopadové KSČ patří obrovský respekt za důslednou kádrovou práci, poněvadž její odchovanci se prosazují i po více než 33 letech od přestupů. Sice skandálních, ale rudý Franz taky trénoval sešívané. A nejen on takhle putoval mezi Vršovicemi a Edenem a opačně. Hlavně že se klukům v nových štacích dařilo a daří. Myslím teď Petrovi a Andrejovi. Vzešli ovšem z lůna jednoho a téhož. No a polistopadové KSČM zase náleží oprávněný dík za toleranci, že je nehnala k arbitráži, aby aspoň výchovné uhradili, a bez dalších průtahů je pustila do nově vzniklé ligy. Byť oni jí její vstřícnost stejnou mincí neopláceli a při vyhrocených derby na ni plivali, ona k nim byla vždy shovívavá. Na můj vkus až moc. Mohla jim to dát sežrat aspoň tak, jako letenští fanoušci tataráčkovi.

Přes tři desetiletí si polistopadoví bezdomovci nevychovali nikoho svého. Chápete? Žádné své odchovance. Práce s mládeží na pendrek. Zrušili »pionýra« a dojeli na to. Až do NATO…

Co by však dnešní následovníky KSČ mělo těšit nejvíce, je nevídané ocení kádrové politiky Husákova režimu. Komunistické Alma mater Petra Pavla dalo jedničku s hvězdičkou tři milióny tři sta padesát devět tisíc sto padesát jedna jistě ryzích antikomunistů a jeho finálového soudruha navštívilo se vstupenkou do urny 2 400 046 svéprávných voličů.

Sečteno a podtrženo (dvakrát a červeně tím nejtlustším fixem, neb výsledek si to zaslouží) – 5 miliónů 759 tisíc 197 českých, moravských a slezských lidí bylo spoluscenáristy tohoto absurdního filmu, svým způsobem pro pamětníky, jehož vítěze dokonce v češtině dekoroval sám předseda poroty, ukrajinský komik Volodymyr Zelenský a přímo na jevišti slovenská komička Zuzana Čaputová. Excelentní vyvrcholení!

Pro minulost to je ale sakra dobré vysvědčení, dokazující, že závěry jednotlivých sjezdů KSČ v oblasti kádrové politiky nebyly jen cárem popsaného papíru, ale že se v praxi také důsledně plnily. Jak jinak to popsat, když přes tři desetiletí od domluveného předání moci jsou bývalí komunisté pořád použitelní. Pro posty nejvyšší. Dokonce.

Já, kdybych byl »konečný«…, ten štáb bych v Politických vězňů měl. Takový Raisův Domov srdci. Takovou »Cestičku k domovu, co se známě vine a hezčí je krásnější než všecky jiné.« A taky: »Kdyby ve světě bůhvíkam zašli (jo, jo, zašli, nechutně), aby tu cestu k domovu vždycky našli.«

Ne že bych stál o jejich návrat, ale člověk by měl umět odpouštět a zběhům dát druhou šanci. Vím, že zrovna tihle dva ji nevyužijí, ale my, kteří si za svými zásadními životními rozhodnutími stojíme »stůj co stůj«, prospěchářsky je neoznačujeme za chybná a doma ve skříni máme jen jeden kabát, jsme nad věcí. Nejsme totiž zapšklí, že jsme si pos*ali život tím, že jsme ho prodali. Že jsme se zaprodali. Jak vždycky říkávala moje babička – lepší je mít holý zadek než špinavé svědomí.

A když už přecházím k tomu vážnějšímu, úplně to nejvážnější jsem si pro vás schoval na závěr. Není to pěkné čtení. Někdo napsal do diskuze na internetu toto: »Koblihy jste nechtěli, teď budete žrát buřtguláš z ešusů…«

Robert Fish