Kniha, která ovlivňuje svět. Možná více než Bible

Dvě knihy rozrušily a stále rozrušují svět. Tou první je Bible, jež nemá dataci. Nebyla tu od nepaměti a nenapsali ji chytří mužové, jen sepsali, co bylo třeba a co se tradovalo, přičemž jejich ruku podle nich samých vedl sám Bůh a lidstvo v to musí věřit. Během věků se však stala nejcitovanější knihou všech dob. Druhou je útlá, dokonce velmi útlá brožurka nazývaná stručně Manifest Komunistické strany. Byla oproti Bibli velmi mladá, šířila se pomalu, ale od druhé poloviny 19. století začala patřit k těm dílům, jež znepokojovaly svět a současně mnohým daly naději.

Vlastně se zdálo, když ještě ne třicetiletý syn pokřtěného židovského advokáta, Karel Marx, společně se synem majitele prosperující textilky v pruském Barmenu, jen o málo mladším Bedřichem Engelsem, sepsali pro Svaz komunistů (dříve Svaz spravedlivých) spisek, jenž měl obsahovat základní principy a cíle snažení rodícího se nového hnutí, že jde jen o obyčejné zásady uzavřené společnosti. Slovo třída ještě nezískalo patřičný respekt. Jenže bylo revoluční období roku 1848 a ten byl plný nových myšlenek. Nově si moc upevňující buržoazie, jež ovládla dění ve světě a vytlačila z pozic aristokracii, vytvořila také svůj protipól, proletariát, vlastně ty, kteří pracovali na ni (Proletariát vznikl průmyslovou revolucí, která probíhala v druhé polovině 18. století v Anglii… – Engels: Zásady komunismu. Průmyslová revoluce vytvořila třídu velkých kapitalistů-fabrikantů, ale současně početnější třídu továrních dělníků – Marx-Engels: O historickém materialismu).

Tehdy se ještě málo vědělo o »námezdní práci«, o nadhodnotě, jíž si přivlastňuje kapitál. Teprve Marxova kniha Kapitál odhalila mnohé vazby. V té době bylo jasné jen to, že bohatí žijí na úkor chudých, že miliony lidí musí živořit, aby stovky majitelů toho či onoho mohly žít v přebytku. Proto v Anglii vzniklo hnutí chartistů a postupně se situoval Svaz spravedlivých.

Od roku 1847 se jeho členy stali také Marx a Engels. Na svůj věk velmi zkušený Karel Marx (šéfredaktor Rheinische Zeitung) a začínající filozof Bedřich Engels, píšící své kritické sociálně laděné pohledy do Mladého Německa (Dopisy z Wuppertalu), se osudově sešli a zrodilo se nejen přátelství do konce života, ale i ekonomicko-filozofická dvojice, která měla brzy svými myšlenkami ovlivnit světové dění. Nebylo lepší dvojky, jíž by si tehdejší představitelé Svazu komunistů mohli přát pro výběr k napsání svého Manifestu, než tito dva muži.

A skutečně. Brzy po vydání Manifestu se ozvala bubnová palba, jež pronásleduje jejich spisek dodnes. Při tom byl poprvé vydán teprve 21. února 1848, a to v němčině. A distribuován souběžně v Německu, Anglii a Spojených státech. Francouzský překlad se dostal k čtenářům ještě tentýž rok, anglický pak v roce 1850. Postupně však byl přeložen snad do všech jazyků světa. Rusky pak v šedesátých letech v Ženevě, česky až v roce 1893 a to na pokračování v Dělnických listech, aby následovalo jejich brněnské knižní vydání. Ohlas byl nemalý a i to napomohlo tehdejší sociální demokracii k následným dobrým volebním výsledkům.

21. únor 1848 se tedy zapsal velmi výrazným písmem do dějin dělnického hnutí. Manifest totiž přinesl první ucelený dělnický program, ještě zdaleka ne blížící se konkrétnosti, ale podklad pro to, aby si ti nejvykořisťovanější uvědomili, že všechno, co je tíží, se neděje samo sebou. Tedy, že veliké heslo z Francouzské revoluce Rovnost, volnost, bratrství je možné naplnit, ale že k tomu nepovede jednoduchá cesta. Proto ti mocní udělají vše, aby zabránili krokům, jež by sociálně zrovnoprávnily všechny.

A skutečně – ti mocní okamžitě pochopili nebezpečnost tohoto spisku a brzy se stal nejstíhanější knihou na kontinentu. Nedivme se, už ve svém počátku totiž konstatoval zcela jasně, že Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy – papež i car, Metternich i Guizot, francouzští radikálové i němečtí policajti. Kde je opoziční strana, která by nebyla svými vládnoucími odpůrci vykřičena jako komunistická, kde je opoziční strana, která by opět potupnou výtku komunismu nevmetla ve tvář jak pokrokovějším opozičníkům, tak i svým reakčním odpůrcům? Z této zkušenosti vyplývá dvojí. Komunismus je již uznáván všemi evropskými mocnostmi za moc.

Tehdy ovšem bylo dělnické hnutí na svém samém počátku. Napřed si samo sebe muselo uvědomit (třída pro sebe) a pak teprve mohlo bojovat za své požadavky. Pomocí k tomu byl právě Manifest, jenž shrnul některé zásady a cíle, které tehdy byly ještě vyjádřeny pouze několika řádky, ale časem dostaly dokonce obecný rozměr.

Manifest, možná víc než Bible, ovlivňuje také dnes svět. Už ho není třeba citovat. Stal se základem myšlení, které ovlivňuje mnohá řešení týkajících se našeho života, i když část z nás se k tomu nechce znát. A přesto to tak je. Nebýt myšlenek z Manifestu, nebyla by nejen osmihodinová pracovní doba, ale ani vyjmenována některá základní práva člověka sepsaná v Listině Základních práv a svobod, ani mnohé demokratické zákony, jež se vlády, prodloužené ruce kapitálu, snaží co nejvíce okrájet. Proto potřebují maximálně zmanipulovat občany, aby jim dali moc. A pak, zvítězí-li ve volbách, pod banálními záminkami omezit to, co si lidé před tím vybojovali, a přihrát svým protektorům a mecenášům další zisky z tzv. nezbytných opatření a zákonů.

V Česku se nacházíme právě v této etapě…

Jaroslav Kojzar