Někdy v polovině osmdesátých let jsem poprvé uviděl film Skalpel, prosím z »dílny« režiséra Jiřího Svobody natočený podle knihy spisovatelky Valji Stýblové. To jsem ji ještě neznal. Pouze věděl, že je neuroložkou, profesorkou Karlovy univerzity a vlastně přednostkou její Neurologické kliniky.
Jen jsem si mohl pomyslet, že musela opravdu hodně umět, stala-li se šéfkou v takovém »mužském oboru«, jakým neurologie je. A tehdy jsem nejen shlédl zmíněný film, ale vzal do ruky i její knihy Rychlík z Norimberka (zfilmováno pod názvem Sólo pro starou dámu) a Na konci aleje, a sám se ptal, zda je více neuroložkou nebo spisovatelkou? A došel k závěru, že jedno bez druhého v jejím případě, nemůže bez sebe existovat. Nepovýšil jsem proto jedno nad druhé, i když prvotní musela být medicína, aby její knihy mohly být tak přesvědčivé.
Pak jsem ji poznal osobně. Jako poslankyni za Komunistickou stranu Československa, kterou ve Sněmovně zastupovala až do květnových voleb 1990. Dnes mohu říci: Kéž by ti dnešní poslanci mohli být tak profesionálně na výši! Mnohé by se řešilo zodpovědněji a »pro lidi«.
Častěji jsme však spolu komunikovali až po listopadovém převratu. To již nebyla šéfkou neurologie, ale spisovatelkou »na plný úvazek«. Četl jsem všechny knihy, které tehdy napsala, a prožíval osudy jejích hrdinů. Těch před Listopadem vyšlo z »jejího pera« dvanáct – těch polistopadových let deset.
Osobně jsem od Valji Stýblové dostal darem mimo dalších knih její Most přes řeku Léthé. Přečetl jsem ji jedním dechem, i když jedná o mně vzdáleném problému – sebevraždě. Jenže vlastně ta je jen nosným příběhem, z nějž se rozvíjí mnoho dalších. Nevím proč, ale nazývám jí jinak: Čtení o Malé mořské víle... Myslím, že každý, kdo si tuto knížku přečte, se musí zamýšlet nad mnohým, co člověka dělá člověkem.
Diskutovali jsme jednou na stejné téma v jedné restauraci na pražských Vinohradech. Pak přešli na sociální témata. Nezměnila se se společenskou změnou. Hlavní pro ni byl stále společenský pokrok a sociální rovnost mezi lidmi. A posvátný úkol pomáhat lidem. Ptal jsem se, kolika lidem dokázala pomoci jako lékařka. Pokrčila rameny. To číslo by šlo do tisícovek. Ptal jsem se také, kolik lidí potěšila svými knihami? Usmála se. Na toto otázku ovšem opravdu nešlo odpovědět.
Rodačka z čínského Charbinu, kde se otec, legionář, s rodinou na čas usadil. Studovala však až v Praze, a nakonec si vybrala neurologii. Tady získala nejen první medicinské ostruhy, ale i docenturu a později profesuru, aby v roce 1973 se stala vedoucí katedry neurologie a psychiatrie Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy, aby po roce se stala přednostkou Neurologické kliniky.
Výsledky její práce ji oprávnily v roce 1981 a 1986 ke kandidatuře a zvolení do Sněmovny lidu.
Psát začala brzy. První její knížka, napsala ji, když jí bylo dvacet šest let, Mne soudila noc, vznikla roku 1948, vydána však byla až v roce 1957. Řešila v ní právo na potrat, což tehdy nebylo právě téma, které by dostalo zelenou. Pozdržením vydání však nezatrpkla a psala dál a tři z jejích námětů se dokonce ocitly na filmových páscích a zaplnily kina.
A témata jejich knih? Byla aktuální. Podněty k nim přinesla její medicinská zkušenost. Tak vznikl nejen Skalpel, prosím, ale i třeba Moje velká víra o problematice léčitelství, Nenávidím a miluji o zdravotních i lidských konfliktech nerovného manželství. Atd. Psala i knížky pro děti.
Její knihy byly přeloženy do mnoha jazyků – angličtiny, bulharštiny, španělštiny, francouzštiny, ruštiny, polštiny…. Napočítal jsem čtrnáct jazyků.
Posledním jejím dílem byla čtyřdílná sága o staviteli Josefu Hlávkovi, na níž pracovala ve svých posledních letech. Za ni v roce 2007 obdržela Medaili Josefa Hlávky, a v roce 2012 dokonce jeho cenu. Mám mnohé z jejích knih. Dokonce mně je poslala se svým věnováním. Jen poslední díl »Hlávky« mně chybí. Tehdy jsem s ní už komunikoval jen po telefonu. Na vině bylo zdraví obou nás a já setkání s ní stále odkládal…
Jaroslav Kojzar