Když vás hlava státu zklame…

Sváteční projev prezidenta Zemana mě zklamal. Kromě informace o tom, že nepodepsal přehnaně záporný rozpočet, byl zaměřen vlastně jen do minulosti, a to dokonce své vlastní. Až jsem se v jeden okamžik bál, že to vezme až k vlastnímu narození a vyrůstání z dětských botiček do chlapských kalhot.

Přecenil i svou úlohu v událostech 17. listopadu. Jeho článek v Technickém týdeníku sice vyvolal rozruch, ale ještě před Listopadem se ukázalo, že údaje, které uváděl, a srovnání s Nepálem silně pokulhávalo. Osobně bych se jím nechlubil. V oné době však každá podobná »kritika« toho, kdo ji napsal nebo vyřkl, dělala slavným. Proto se Miloš Zeman v červnových volbách 1990 na kandidátce Občanského fóra dostal dokonce do Parlamentu.

Beze sporu pak ukázal svůj řídící talent a dostal se do čela sociální demokracie a nahradil méně schopné často ze zahraničí přišedší lídry.

Úspěch ve volbách mu dopomohl k vyšším funkcím, dokonce i k premiérství. A právě tady bych raději mlčel, než vychvaloval. Bomby na Jugoslávii padaly i naší zásluhou. Byli jsme totiž členy NATO a to se rozhodlo zlikvidovat i to poslední, co zbylo z Jugoslávie. Pozdní pokus o omluvu Srbsku provedený prezidentem nedávno, mu Poslanecká sněmovna smetla ze stolu. U toho zůstalo.

Nebo oddlužení bank. To byla jistě zásluha po hrůzných devadesátkách, kdy si kdekdo mohl vzít, co chtěl. I v bankách. Jenže ty oddlužené banky byly mávnutím ruky prodány do zahraničí za pakatel. Náklady na oddlužení jsme přitom nesli my všichni.

Prezident popsal i problémy letošního roku, události, které ovlivnily náš život. Začal válkou na východě. Prý musíme plnou pomoc věnovat Ukrajině. Prostě dát jí, co potřebuje. Namísto míru i prodlužování války? Namísto jednání tanky a rakety? Vyberte si. O míru a jednání však řeč nebyla.

Ani pokud jde o energii, neřekl, co dál, stejně jako o inflaci. Tady bychom všichni, zvláště vláda, potřebovali jeho rady, rady odborníka na rozpočet, na ekonomická rozhodnutí, která mu dopomohla k úspěšnému vládnutí na rozhraní desátých let.

Také svou srdeční záležitost, stát Izrael, neopomněl připomenout. Sdílím část jeho obdivu, ale jsem si vědom, že v Palestině žijí dva národy a ten druhý, ten, který území Judey přes patnáct set let pokládal za svou vlast, není Izraelci respektován tak, jak ukládají rezoluce Rady bezpečnosti a OSN.

Jen informaci o změně myšlení v Bankovní radě jmenováním jiných bankéřů, těch, kteří zastávají jiné názory, než předchozí rada, jsem uvítal, i když nevím, zda si do nich nevkládám příliš velké naděje.

Škoda, že prezident nevyužil svého vlivu a svých možností a nevyslovil svůj názor a svá případná doporučení pro náš další vývoj, nedoporučil, co dělat, když už víme, co nás asi čeká. Je toho totiž dost, co mohl svým vystoupením ovlivnit.

Jaroslav Kojzar