Když dva dělají jedno, není to jedno

V sobotu eurokomisařka Marta Kosová oznámila, že na protest proti státnímu pohřbu Ratko Mladiče, svého času velitele bosenskosrbské armády odsouzeného v Haagu, kde také zemřel, že do Bělehradu k dalším rozhovorům o přístupu Srbska do EU nepojede. Vskutku zásadový postoj, řekli byste. Jenže…

…jenže všechno má své dvě stránky, dva úhly pohledu, jak se dnes říká.

Začněme však tím, že u nás méně známou eurokomisařku představíme. Jmenuje se Marta Kos, je Slovinka. Na wikipedii jsem se dočetl za kolonkou Povolání, že jediplomatka, politička, plavkyně, novinářka a špionka… Opravdu, tak je to tam napsáno. Divíte se? Také se divím.

V době jednotné Jugoslávie byla jugoslávskou mistryní v plavání a ministryní, vystudovala žurnalistiku, stala se sportovní redaktorkou televize, v devadesátých letech se přestěhovala do Německa, kde pracovala pro Deutsche Welle a slovinské RTV v Bonnu. Pak povýšila, stala se mluvčí slovinské vlády, viceprezidentkou Obchodní a průmyslové komory, velvyslankyní v Německu a Švýcarsku, aby se zřejmě na základě osobního přání Ursuly von der Leyenové stala komisařkou za Slovinsko.

Ještě něco stojí za připomenutí. Jejím manželem je Henri Gétaz, generální tajemník Evropského sdružení volného obchodu.

A jsme u jejího odmítnutí návštěvy Bělehradu. Osobně nápad Srbů uspořádat generálu Mladičovi státní pohřeb pokládám za velmi nešťastný, i když sdílím spíše stanovisko profesora Rajka Dolečka o jiných skutečnostech a o vlivu německé politiky vedené ministrem zahraničí Genscherem na rozpad Jugoslávie a tedy i na následné události. Odmítnout plánovanou návštěvu Srbska hodnotím nikoli jako klukovinu, ale jako čin nehodný diplomata. Přitom mně neustále napadá otázka: Proč si tak otevřeně dovolili ve wikepedii napsat v kolonce Povolání slovo špion a nikdo ho dál nevysvětlil?

Nejde ovšem jen o návštěvu Bělehradu, ale o zásadní postoj k postavě generála Mladiče. Připusťme, že vše je pravdou tak, jak to zhodnotil Haagský tribunál. Odmítnout jednání v důsledku nesouhlasu s jeho srbskou glorifikací je jistě možný přístup. Jenže proč Evropská unie, nepochybuji o tom, že problém by nebyl projednán s Uršulou von der Leyenovou, nepostupuje stejně v případě Ukrajiny? Tady přece v srpnu letošního roku byl znovu pohřben první vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů, jež se vyvinula v Ukrajinskou povstaleckou armádu, Jevhen Konovalec. Následně převezené ostatky do Kyjeva na Národní vojenský pamětní hřbitov byly dalšího vůdce nacionalistů Andrije Melnika. To vyvolalo velmi emotivní reakce v Polsku, nikoli však v bruselském centru EU. Přitom ukrajinští nacionalisté povraždili dokonce hrůzným způsobem v Polsku statisíce Poláků, Židů, Rusů a dokonce i obyvatele českých obcí na Volyni. Česká média na to nereagovala.

Akce ‚nový pohřeb‘ se v Kyjevě účastnil prezident Zelenský, několik dalších členů současného ukrajinského státního vedení a nejvyšší představitel ukrajinské pravoslavné církve, té samé, která ve čtyřicátých letech žehnala banderovským vrahům. Jde o první krok. Druhým má být výstavba Národního pantheonu, do něhož budou uloženy ostatky zasloužilých vůdců Ukrajiny, k jejichž odkazu se hlásí současná ukrajinská armáda. Nikoli k vojevůdcům, jako byl hejtman Bohdan Chmelnický, Oděsan maršál Rodion Malinovský, Maloispolžan generál Pavel Rybalko, ale k fašistům, kteří vraždili nevinné a společně s německými nacisty se podíleli na holocaustu a genocidě, jež byly odsouzeny Mezinárodním tribunálem v Norimberku.

A Evropská unie? Brusel? Mlčí. Zato Srbsko je za státní pohřeb generála Ratko Mladiče odsuzováno. Proč se však nepostupuje stejně v obou uvedených událostech? Jestliže odsuzuji srbský postoj k odsouzenému generálovi, proč mlčím k vyzvedávání vrahů z OUN či UPO? To proto, že ti první nejsou naši a ti druzí naopak naši jsou? To se týká i nás. Proč stále podporujeme Zelenského režim a nejsme schopni zaujmout odmítavé stanovisko k uloupenému Kosovu a vzít zpět Schwarzenbergovo uznání jeho samostatnosti. Zároveň odmítáme uznat odtržení Krymu od Ukrajiny, ač nikdy před Chruščovem poloostrov nepatřil k Ukrajině a za jeho éry k ní byl násilně připojen, přičemž zdejší obyvatelé se v několikrát opakovaném hlasování vyjádřili pro odchod z Ukrajiny. Dvojí metr ani nám však nesluší.

Jaroslav Kojzar