Karlovarský sjezd – ambice pokračují

Dvacátého čtvrtého dubna 1938 začalo s dvoudenním zpožděním jednání sjezdu Sudetoněmecké strany. Zpoždění předseda, říkalo se mu podle vzoru ze sousedního nacistického Německa Vůdce, Konrad Henlein, cvičitel z Aše, potřeboval. Musel se svými soukmenovci (to je československou stranou používaný překlad německého slova »partaigenosse« a nikoli ten, který dnes používá mainstream, jenž má »slovíčkovsky« spojovat »obě totality«), »dotáhnout« myšlenky skutečného Vůdce, Adolfa Hitlera, s nímž se setkal v době příprav sjezdu, do konečné fáze. K tomu zřejmě potřeboval několik dalších dnů navíc a také souhlas s poslední variantou požadavků od »kontrolorů« z druhé strany hranic.

Atmosféra byla v ten den v Karlových Varech na ostří nože. Českoslovenští četníci byli staženi daleko od vchodových dveří jednací budovy. Aby prý jejich samotná přítomnost neprovokovala. Všude vlály sudetoněmecké prapory a někde dokonce říšské, ač šlo v tomto případě o prapory cizí země. (Nepřipomíná vám to něco?) Henlein se dostavil na poslední chvíli a byl uvítán skoro jako hlava státu. Zatím chyběl jen červený koberec, pozdrav »Sieg heil!« ovšem nikoli. S Henleinem na podium přišel jeho zástupce a šéf poslanců SdP v československém parlamentu, Karl Hermann Frank. Oba si zasedli k dlouhému stolu. Každý na jedné jeho straně. Mezi nimi bylo prázdné místo. To proto, aby vynikl znak jejich politické strany zabírající celou plochu za nimi. Vlastně byl tak opticky nadřazen nade vše ostatní.

Tak to kdysi dělávala katolická církev s Kristem na kříži. Jenže tady nikdo nebyl »na kříži«, nikdo nebyl zatím mučen, nikdo netrpěl. Jen se čekalo, až zazní »vítězný chorál«, možná Horst Wessel Lied, nepsaný hymnus německých nacistů, hymna vítězů. Už předem organizátoři počítali s tím, že zvítězí. Měli přece záruky samotného Vůdce, o nichž sice nevěděli ti dole v sále dívající se vzhůru na dlouhý stůl na jevišti a znak přímo vtírající se do myslí, ale Henlein s Frankem ano.

Příkaz přece zněl: Klást pro vládu nesplnitelné požadavky! Proto po vyslovení Henleinových osmi bodů »sál vstal« a nebylo slyšet jiných slov než Heim ins Reich, Sieg heil a možná i Viktoria.

S oním osmibodovým programem se přítomní delegáti totiž ztotožňovali…

Jaké to byly body, jež vytvořily takovou atmosféru? Ocitujme si je i s několika úvodními větami:

Jako utiskovaní se budeme cítit potud, pokud my Němci nebudeme smět dělat totéž co Češi.

Všechno, co je dovoleno Čechům, musí být dovoleno také nám. Jedním slovem: Chceme pouze žít jako svobodní mezi svobodnými.

Pokud má v československém státě dojít ke klidnému vývoji, potom je třeba provést v rámci budoucího státního a právního řádu trojí revizi – revizi historického mýtu, revizi pojetí slovanské bašty a revizi zahraničně politického postavení…

– Obnovu plné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem…

– Uznání německé národní skupiny jako právnické osoby k ochraně tohoto rovnoprávného postavení ve státě…

– Uznání nedotknutelnosti německého sídelního území…

– Vybudování samosprávy v německém sídelním území ve všech oblastech veřejného života, pokud jde o zájmy a záležitosti německé národní skupiny…

– Vytvoření zákonných ochranných opatření pro ty státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřené sídelní území svého národa…

– Nápravu veškerého bezpráví a nahrazení všech škod, které sudetským Němcům v důsledku tohoto bezpráví vznikly…

– Uznání a provedení zásady: v německém území němečtí úředníci a veřejní zaměstnanci…

– Plnou svobodu přiznání se k německému národu a německému světovému názoru…

Vše bylo postaveno na lži. Nebyla v Evropě jiná národnostní skupina, která by měla tolik práv jako majoritní část občanstva. Všude, tedy i v Německu, byly menšiny potlačeny. Program vlastně nabídl jen rozbití republiky. Henlein sice nevěděl, že tři dny před zahájením sjezdu, stejně jako to nevěděla československá vláda, Adolf Hitler rozhodl na schůzce s generálem Keitelem, šéfem generálního štábu wehrmachtu, že armáda musí být připravena na zásah v případě, že by se diplomatické hašteření »mohlo postupně vystupňovat k válce«, či dokonce na »bleskový zákrok na základě incidentu (např. zavraždění německého vyslance…)…«. Henlein však věděl jedno, že zájmem Hitlera je zničit Československo a on při tom měl velmi významnou roli. A to, ať to stojí, co to stojí!

Požadavky vyslovené Henleinem byly vládou pochopitelně odmítnuty. Jenže čas tomu chtěl, aby se ze spojenců Československa stali kupčíci a v Mnichově nás prodali za »třicet stříbrných«, které nakonec ani nedostali.

Je mnoho let po válce. Zdánlivě jsme před podobnými obchody zajištěni. Válku, jež brzy následovala po Mnichovu, Hitler a jeho nacisté prohráli, Henlein spáchal stejně jako jeho Vůdce, sebevraždu, Frank byl za své zločiny veřejně popraven, ale ti, co »jen vykonávali rozkaz«, z velké části přežili a znovu začali kalit vodu. 15. ledna 1961 v nově ustavené tzv. krajanské organizaci přijali dokonce svých »20 bodů«, jakožto svůj dlouhodobý program. Dodnes nebyly zrušeny. Opakuji: Dodnes. Nechci je nyní celé citovat. Jen několik tvrzení z nich připomenu:

* Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti.

* …nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.«

* Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov (»Heimat«) a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.

* (právo na vlast) V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení…

* O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem…

Nyní už nestojíme na rozcestí. Možná, že jsme za ním. Je s námi manipulováno a my jak děti z Hameln jdeme za pískajícím Krysařem. Na květnové srazy sudetoněmeckého landsmanšaftu jezdí stále více významných představitelů z Česka, dokonce ministři a poslanci, představitelé katolické církve, a všem se to zdá normální. Přitom těch »20 bodů« je stále platné »přikázání«.

Také současný premiér Fiala má ke »krajanskému spolku« blízko. On to byl, kdo provázel Otto Habsburka a Berndta Posselta svého času po Moravě, a nešlo »o mladickou nerozvážnost«. Nepochybuji o tom, že svůj vztah k této organizaci od těch dob nezměnil. Jen zatím ještě není čas znovu začít řešit body z Karlových Varů, jež zůstaly nedořešeny, anebo po válce přestaly platit. Pokud jde ovšem o potomky sudetoněmeckého myšlení z let předmnichovských, jak o tom svědčí stále platných »20 bodů«, názory trvají. Bojím se proto vstřícnosti těch, kteří nám dnes vládnou, protože vím, co by to pro naše vnuky mohlo znamenat.

Jaroslav Kojzar