Když prý starý slepý Mareš začal na scéně zpívat svou píseň, publikum ztichlo. Onoho zpěváka tehdy zpodobňoval velký český operní pěvec Karel Strakatý. Ta píseň časem zlidověla a stala se hymnou naší vlasti. Často, přečasto vehnala slzy ženám a mužům do očí a někdy znamenala i zaťaté pěsti a odhodlání.
Je ovšem 26. duben. Tehdy, v roce 1868, byl také duben. Také s číselným označením dvacátého šestého. Od onoho dne nás dělí 155 let. To je hodně na jeden lidský život. Píseň z Fidlovačky nezapadla. Možná i proto, že slepý houslista Mareš (Karel Strakatý) jí tehdy tak sugestivně zazpíval. To ovšem bylo dávno před zmíněným rokem šedesátým osmým. Třicet čtyři let. V onom roce, u něhož jsme se zastavili, ji už znal snad každý Čech.
26. dubna 1868 den začal dobře. Pro Karla Strakatého snad také. Jenže tak tomu nebylo navečer. Zástava srdce nejpřednějšího z českých pěvců své doby skončila smrtí. Píseň, kterou si lidé zpívali, už sama dál nacházela cestu do českých domovů.
Karel Strakatý! Představme si tohoto muže. Bylo mu šedesát čtyři let, když zemřel. Syn hrnčíře s velkým hudebním talentem. Student práv, který dal přednost hudbě. Jeho hlas zazníval po kostelích a na soukromých setkáních. Tady ho vlastně objevili a nabídli místo ve Stavovském (Nosticově) divadle. První operní rolí, kterou zpíval, byl Weberův Čarostřelec. Ve Stavovském pak zůstal po celou svou pěveckou kariéru. Dokonce odmítl daleko lukrativnější nabídky z Drážďan a z Berlína. Chtěl zůstat v Praze, doma, kde měl své publikum. Většina z jeho rolí byla sice zpívána německy či italsky, ale ty české upevňovaly národní sebevědomí. Přitom role musel nastudovat nejen v němčině, ale také v češtině.
Nejde však jen o operu. Karel Strakatý byl sběratelem starých českých písní. Ty zpívával na koncertech, v kostelích, při různých vlasteneckých setkáních. A to i poté, co v roce 1858 odešel do divadelního důchodu. Do té doby, kdybychom dali jen na statistiku, zpíval ve více než třech tisících šesti stech operních představeních, z toho v češtině 371. Těch koncertních, s českými písněmi, bylo však nespočet.
Když vzniklo Prozatímní divadlo, zpívával v něm také. Byl připraven i na určitou spolupráci s Národním divadlem. Toho se, žel, nedočkal. Byl čestným členem v konzervatoři a ve spolku Hlahol, starostou českého sdružení Beseda. Historie mu přiřkla nejvýznamnější místo mezi zakladateli moderního českého divadla. To tedy byl Karel Strakatý, první český pěvec, který měl světovou úroveň.
V těchto dnech si však připomínáme ještě jedno divadelní výročí. Před dvěma dny, 24. dubna, to bylo sto sedmdesát pět let od premiéry první divadelní hry, která vnesla do divadelního prostředí zcela nové téma – sociální problém, a ukázala sociální nesmiřitelnost. Byl to Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři. Šlo o ztvárnění událostí, jež se v Tylově rodné Kutné Hoře staly za vlády kutnohorského patriciátu v dobách krále Vladislava Jagellonského. Tehdy byly poprvé zmíněny právě sociální požadavky. Pochopitelně, příběh měl také svůj nacionální podtext, protože patriciát, majitelé šachet, byli Němci. Ostatně také to, že premiéra se uskutečnila na samém počátku revolučních událostí roku 1848, hrálo svou roli.
Nevím, zda současná média připomenou či připomněla tato výročí. Naše pseudoevropanství, hlásané koaličními stranami, je důležitější než naše národní dějiny a tehdejší události, které z nás vytvářely svébytný národ. Dnes vítězí duch »moderní doby«, doby prázdných stěn lidských obydlí, tetování a piercingů, amerikanismů a přehnaného hlásání tzv. lidských práv. Jsme zásluhou dnešních mocných a podivné výchovy nových generací snad první zemí v Evropě, kde je potlačováno národní sebevědomí. Nic na tom nemění občasné vzedmutí nějakého z národních interpretů či vítězství národního týmu třeba v hokeji. Duch kosmopolitismu, mající evropskou nálepku, z nás má udělat ovce. Proto se nás dále snaží odnárodnit a potlačit vzpomínky na události, jež nám umožnily být hrdými Čechy. I vzpomínka na ně je prý totiž ukázkou »staromilství« či »socialistického – komunistického« překrucování dějin.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.