Karafiátová revoluce už bez karafiátů

Dnes uplynulo právě padesát let od jedné revoluce, na níž se zřejmě nebude v našich médiích, především v České televizi, vzpomínat. Při tom je nesmírně poučná. Tedy nejen sám tento revoluční převrat, ale to, jak se »mocné síly«, říkající si »demokratické společenství«, zbavily jeho vůdců a myšlenek, pro něž se uskutečnil. Tehdy ještě nebyla příliš frekventována slova »demokratické společenství«, ale i dnes je možné je nahradit jinými a šlo by o tytéž síly stojící v pozadí anebo dokonce v popředí. Je výročí tzv. karafiátové revoluce (»dubnové«), neboli také »Portugalského 25. dubna«.

Je tomu opravdu jen padesát let, co skončil poslední fašistický režim v Evropě. Tehdy tzv. Hnutí armádních sil provedlo skutečně mírový převrat. Znamení k připravenému vystoupení vojáků dal rozhlas vysíláním písně Grandola od zakázaného »Trubadúra svobody« Zecy Alfonza. Poté vyšli z kasáren a do hlavní pušek jim brzy lidé začali strkat karafiáty. Odpor proti režimu se totiž okamžitě rozšířil do celé země a do stále ještě zbývajících kolonií. Po několika dnech byl převrat dokonán. Bez střelby, bez věšení. Do čela přechodné vlády byl jmenován vůdce Hnutí důstojník Vasco Gonçalves. Nastala nová cesta Portugalska.

Stop!

Zastavme se u několika momentů, které nám ukazují, proč se o tomto převratu a zvláště pak o jeho vůdci Gonçalvesovi dnes, pokud možno, nemluví a ve wikipedii ani není český text jeho životopisu, ale jen cizojazyčný.

Napřed si však dejme otázku, která s následujícími řádky také bude souviset. Proč časově druhá fašistická diktatura v Evropě, vzniklá převratem z konce dvacátých let a upevněná nástupem António de Oliveira Salazara – Ditadura Nacional – v roce 1932 mohla přežít poválečné zúčtování a ještě být přijata v roce 1949 do Severoatlantického paktu? Jak mohly země, které proklamovaly, že jsou demokratické, přijmout do Aliance fašistickou zemi? Vždyť to bylo proti smyslu samotné Washingtonské smlouvy? Pakt přece vznikl proto, aby čelil »nedemokratičnosti« sovětského bloku a jeho »rozpínavosti«? Jen proto, že se přímo války Portugalsko neúčastnilo? Ale co byla pomoc Frankově vzbouřencům v republikánském Španělsku? Jak chápat uzavření hranic pro republikánské utečence a tím jejich vydání falangistické represi? Jak vnímat vstřícné chování vedení země vůči hitlerovskému Německu po celé období války? Prostě řečeno: když se to hodí, tak i von Braun se stane Američanem. Proč ne fašistické Portugalsko členem Severoatlantického paktu?

Teprve nyní můžeme pochopit to, co následovalo a o čem se budu zmiňovat. Zmíněná revoluce, která přišla jako blesk z oblohy, byla u dalších členů Aliance velkým šokem. Chvíli trvalo, než se ve Spojených státech, Británii, Francii, ad. vzpamatovali. Museli zjistit, jakou cestou se revolucionáři chtějí dát. Nechtěli, aby přímo v Evropě vznikla dokonce nová Kuba. Když si ověřili, že vedení armádních sil, které vzešlo z převratu, je levicové, rozhodli se zakročit. Uvědomili si ovšem, že vojenskou silou to v daném okamžiku nelze. Vláda vedená Gonçalvesem měla podporu obyvatel země. Proto se dohodli, že budou chvíli čekat a zatím připravovat »demokratický úder«. V zemi tak dál po revoluci vládli komunisté společně se socialisty. Sám premiér patřil k levicovému marxistickému křídlu. To v daném okamžiku bylo silnější a prosazovalo reformy, které měly také velmi levicový charakter. Šlo o rozsáhlý znárodňovací program velkého majetku portugalských vlastníků, který se dotkl nejen bankovního kapitálu, ale i veřejné dopravy, rozhlasové a televizní sítě, těžebních a dalších společností, rybářských velkopodnikatelů, atd. Byla připravena také zemědělská reforma.

Pravice podporovaná ze zahraničí se proto již v roce 1974 pokusila o politický převrat. Brazilský či argentinský puč se nekonal. Armáda a policie byly vládě většinově věrné. Přijímané zákony se totiž týkaly i jejich rodin a jejich života. Dokonce se ozvalo též volání o vystoupení z Aliance.

Protože zmíněný převrat se z hlediska zahraničních zájmů a vnitřní pravice nezdařil, bylo potřeba najít jinou cestu k odstranění premiéra a jeho stoupenců. Odpůrci tedy vsadili na socialisty a zajistili jim všestrannou podporu. Jejich vůdce právník Mário Alberto Soares, bývalý komunista, jenž se do vlasti vrátil po několikaleté emigraci v Itálii a Francii, byl za socialisty v Gonçalvesově vládě ministrem financí. Také on byl jako pronásledovaný bývalým režimem a svým zahraničním angažováním populární. Osobní popularita premiéra však zatím bránila jakýmkoliv akcím.

Velmi účinný a promyšlen nátlak, spojený s finančními injekcemi, však nakonec přece jen slavil úspěch. Voliči se po roce začali přiklánět k socialistům, zvláště když se pravice úmyslně stáhla. Mediální a finanční podpora Soaresovy strany znamenala postupný příklon voličů k »mírnějším postupům«, které by údajně tak nezatížily zemi. Urychlené přijímání některých reforem způsobilo totiž problémy. Řešení »změnit všechno jedním rázem« se ukázalo jako problémové. Organizátoři politického odporu se inspirovali v Chile, kde se převrat uskutečnil půl roku před »karafiátovou revolucí«. I zde na počátku vlády levicového prezidenta bylo obvinění z levicového extrémismu a z komunistického extrémismu. Situaci začaly zhoršovat určité uměle vyvolané hospodářské problémy. Pravice našla svou parketu. Za této situace se uskutečnily volby. Vyhráli socialisté. Gonçalves se snažil tlaku čelit, přesto parlament blokující jeho rozhodování způsobil, že byl nakonec odvolán. Soares mohl slavit. Jeho zahraniční protektoři mohli být spokojeni.

Portugalsko, které mělo revolucí nakročeno k nemalému rozvoji a větší sociální spravedlnosti, dnes patří mezi nejméně prosperující státy z celého »evropského společenství« a je opět věrnou součástí Severoatlantické aliance. Stálo to sice nemálo peněz, ale výsledek dopadl tak, jak ho naplánovala příslušná zahraniční centra. Z NATO se totiž neodchází dveřmi, ani se nepřipouští, aby si jedna z jeho členských zemí myslela, že se může chovat skutečně svobodně a demokraticky.

Ani Vasco Gonçalvese nebylo nutné postavit před tribunál, nebo zastřelit při boji o »svobodu a demokracii«, ale jen izolovat od moci a později povýšit na generála, který ale pro jistotu nemá komu velet.

Je to jistě lepší řešení než v případě Saddáma Huseina či Muammara Kaddáfího. Ale pokud jde o odkaz revoluce a toho, proč Portugalci do hlavní pušek dávali karafiáty? Tady mám jinou odpověď.

Jaroslav Kojzar