K oslavám vzhlížím s obavami i očekáváním, ale překazit si je nenechám

Blíží se oslava květnového osvobození většiny naší vlasti Rudou armádou. Za 78 roků od konce 2. světové války, resp. od porážky nacismu, který cílil prokazatelně na vyhlazení českého národa, se změnilo mnohé. Mnohé zásadně. Zvláště v několika posledních letech. Protože úsilí stran nynější vlády České republiky o výmaz zásadní role Rudé armády a Sovětského svazu je rok od roku intenzivnější – nebojím se užít výrazu brutálnější – s velkými obavami očekávám, jaké oslavy budou letos.

K obavám mám důvod, důsledně jsem si pročetl twitterový profil ministryně obrany Jany Černochové a při loňském výročí jsem v obsahu jejich tweetů nenašel jedinou zmínku o Rudé armádě.

»Díky Ameriko!« napsala 6. května 2022 a pokračovala: »V roce 1945 3. armáda generála Pattona urazila nelehkou cestu, během které mnoho jejích vojáků zaplatilo daň nejvyšší. Jejich mise byla ale nakonec úspěšná a podařilo se jim Plzeň osvobodit od nacistů. Bylo mi ctí jménem naší vlády jim u památníků vzdát hold.«

O dva dny později ještě dodala: »Na Vítkově jsme si dnes připomněli ukončení 2. světové války a uctili padlé hrdiny, kteří položili život za naši zemi. Kromě zahraničních osvoboditelů nesmíme v Den vítězství zapomenout ani na české hrdiny, kteří se během války dokázali zlu postavit a bojovali za svou vlast.«

To je vše, ani jedna jediná zmínka o Rudé armádě. Paní ministryni zřejmě skutečnou pravdu o osvobození naší vlasti tají jako výrobci a prodejci elektrokol Jaromíru Jágrovi ve známé reklamě, zřejmě nic takového jako např. vojáci a tanky 2. ukrajinského frontu maršála Koněva neslyšela nebo nechtěla slyšet. Případně ve škole chyběla a už se to nedoučila. Konec konců – Ivan Stěpanovič Koněv v Praze už dva a půl roku sochu nemá. Jako pštros s hlavou v písku si možná myslí, že když zmizela socha, zmizí i historie. Věřte mi, opravdu nezmizí a neutajíte to. A jediným českým osvobozeným městem fakt nebyla Plzeň. Tak pokroucenou historii si nedovolil vykládat do této doby nikdo. Památník setkání armád u Vitějovic u nás na jihu Čech stojí od roku 1946 a v roce 1987 byl nejen upraven, ale vedle něj postaven ještě jeden důstojnější. To asi ministryně obrany Černochová neutají. Mrtví sovětští vojáci a velitelé již nepromluví, pamětníků ubývá a z dosud žijících očitých svědků vyrobila polistopadová demokracie nepřátele režimu, proruské síly nebo až agenty Kremlu.

Přitom takzvaní západní spojenci, které tolik velebí paní ministryně a kteří dle jejích loňských citovaných slov »urazili nelehkou cestu«, aby »osvobodili Plzeň od nacistů«, nechali Rudou armádu chladnokrevně krvácet až do června 1944, kdy se konečně vylodili v Normandii (6. 6. 1944 – otevření druhé tzv. západní fronty) a kdy už bylo de facto vzhledem k nezvratným úspěchům postupující Rudé armády o osudu 2. světové války, resp. o porážce nacistického Německa, rozhodnuto. Jako kdyby »jedni« hasiči přijeli hasit v podstatě již uhašený požár díky jiným hasičům, kteří na rozdíl od těch »jedněch« přijeli na místo samé včas, když ještě před tím od února 1945 průmyslová centra vybombardovali, i u nás v Českých Budějovicích nebo také v Plzni, jak o tom ještě za svého života mluvil mistr Karel Gott.

Když se nad touto strategií západních spojenců zamyslíte hlouběji, alespoň mně z toho vychází jediný závěr: liknavým a neustále odkládaným otevřením druhé fronty sledovali západní spojenci jediný cíl: vyčerpat Rudou armádu tak, aby zahynulo co nejvíce sovětských (ruských) vojáků a vojenský spojenec byl co nejslabší. Západní spojenci si od setkání v Teheránu dali prostě na čas se zapojením do boje proti společnému nepříteli a do poslední možné chvíle se drželi stranou a tíha bojů byla na vojácích Rudé armády. A přesně v momentě, kdy se blíží konečné vítězství, otevřou západní frontu a v rámci předem připraveného válečného marketingu si mohou vzít do ruky tu největší lžíci a nabírat vítěznou smetanu. To je také část pravdy dnes tolik velebeného vylodění západních spojenců v Normandii.

Jinými slovy řečeno – i letos se zřejmě máme na co těšit. Ukrajina nám jde příkladem, a jak je dnes zvykem, příklady odtud jsou bez reptání následovány. Server novinky.cz 7. dubna letošního roku vcelku korektně napsal: »Zastupitelé ukrajinského města Poltava rozhodli o demontáži pomníků ruského básníka Alexandra Puškina, armádního generála Sovětského svazu Nikolaje Vatutina a generálporučíka Alexeje Zygina. Poslední dva zmínění přitom zahynuli při osvobozování Poltavy od nacistických útočníků. Pomníky Puškina, Vatutina a Zygina byly v minulosti již několikrát vystaveny vandalismu místních radikálů. Boj proti ruským a sovětským pomníkům na Ukrajině začal už v roce 2015, kdy byl přijat zákon o tzv. dekomunizaci. Od té doby bylo zdemolováno přes 2,5 tisíce památek, na 900 vesnic a 50 tisíc ulic změnilo jméno.«

Zůstává otázkou, k jaké formě tohoto vandalismu sáhne český establishment? Bude nám tvrdit, že Sovětský svaz nese na rozpoutání druhé války stejnou, ba dokonce ještě větší vinu, než samotné Hitlerovo Německo? Takové pokusy tady již jsou. Že nás Rudá armáda vlastně neosvobodila, ale okupovala a vehnala do totality? I toho se můžeme dočkat.

Americká spisovatelka Jodi Picoultová (*1966) napsala: »K tomu, aby lež fungovala, jsou potřeba dva lidé – ten, kdo ji říká, a ten, kdo jí věří.«

Obávám se, že takových věřících je žel v české společnosti stále víc. Ale oslavy osvobození mé rodné vlasti hrdinnou Rudou armádou si tím překazit nenechám. Ani těmi »věřícími«, ani šiřiteli oněch lží. Ono je to vlastně pohodlné, místo ověřování faktů jen uvěřit. Ale bez ověřování není poznání pravdy, je jen manipulace.

Vojtěch Filip