Odkaz prvního československého prezidenta lze shrnout do jediné věty: »Tábor je náš program!« Pan Prezident Osvoboditel, Tomáš Garrigue Masaryk, věřil v jednotný národ československý, v ideály demokracie a humanity a v odkaz české reformace, z níž podle jeho slov vyrostla novodobá česká státnost.
Pan Prezident Osvoboditel sám pocházel z ryze plebejských poměrů. Tento fundament se stal, řekl bych, klíčovým v jeho přístupu k otázce sociální. Není bez povšimnutí, že v místnosti, kde Masaryk vyrůstal, žilo v jedné světničce až šest lidí. Člověk mravně kvalitní by nikdy neměl zapomenout, z jakých poměrů sám vzešel.
Jsem hluboce přesvědčen o skutečnosti, že Masaryk sám ve svém srdci nosil ideje levicové – socialismus jako životní a celospolečenské východisko pro celé dějiny jako takové. Nejdůležitější institucí však pro samotného pana prezidenta zůstala právě rodina – instituce nejdemokratičtější a nejsociálnější. A instituce, již je třeba chránit.
Prvními dvěma zákony, jež přijalo nově utvořené Národní shromáždění, bylo uzákonění osmihodinové pracovní doby a zákon rušící šlechtické tituly. Připomínám to dnes zcela záměrně!
Doba, v níž nyní žijeme, nám ukrajuje jak práva národní, tak i práva sociální. Práva, za něž naši předkové pokládali své životy. V obou případech…
Proto mě občas udivuje, když si dnes do úst berou osobu TGM mnozí politici nevlastenečtí, neplebejští a politici protilidoví. A ti účelově používají odkaz Masarykův jako »klacek proti všem těm, kteří odmítají sloužit současnému systému«.
Jejich adorace prvního prezidenta je často neupřímná a pokrytecká. Stejně tak mnohdy neupřímná a pokrytecká je současná adorace První republiky, která sice představovala vývojovou cestu, avšak sama o době ještě nepřekročila stín nedovršené emancipace sociální. A mrzí mě, že nejen tzv. První republika, ale rovněž epochy pozdější, Masarykově Otázce sociální nenaslouchaly více, místy tak činíce i ke své vlastní škodě.
»Bez Beneše bychom republiku nikdy neměli,« pronesl jednoznačně Masaryk ke svému ministru věcí zahraničních a pozdějšímu nástupci. Všimněme si, jací lidé dnes reprezentují naši zemi v zahraničí. A povšimněme si rovněž, kolika dnešním lokajům, sloužícím cizím zájmům, zůstává jméno Dr. Edvarda Beneše, Pana Prezidenta Budovatele, dodnes jakýmsi pomyslným »trnem v oku«.
Pro nás je ovšem jméno a státnický odkaz Dr. Beneše odkazem a mezinárodním významem zcela zásadním. Bez Dr. Edvarda Beneše bychom neměli nejen republiku, ale ani proces dovršení národní a demokratické revoluce.
Edvard Beneš se zasloužil o stát, o emancipaci národní – a především o zahájení všech potřebných kroků k naplnění emancipace sociální! Čest jeho památce!
Vzpomínáme dnes na společný stát, který již v současnosti na mapě nenajdeme. Přesto však najdeme dva mladé státy z něj zrozené, samostatnou Českou a samostatnou Slovenskou republiku. Zda jsou tyto státy suverénní jen formálně, či doopravdy, zda jsou svrchovanými entitami, či ekonomickými koloniemi, za to vše spoluzodpovídáme také i my sami.
Bylo by chybou si nepřiznat, že dva malé státy jsou slabší než jeden stát středně veliký. Ale zároveň mohu směle říci, že slovenský odkaz a slovenské bratrství pro nás představují, a to zvláště v posledních měsících, novou posilující naději.
V závěru mé dnešní vzpomínky bychom měli ještě zdůraznit osobnost a činnost Milana Rastislava Štefánika, dále státnické úsilí Karla Kramáře a v neposlední řadě i památku odvážných politiků, známých jako tzv. mužové 28. října.
A dovolte mi, abych na samotný závěr citoval opět slova Masarykova: »Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily!«
Marek Adam
Dnes se bolševici rádi ohánějí osobou TGM a 28. říjnem jako dnem vzniku Československé republiky. Když jsem chodil za jejich vlády do školy, bylo tomu jinak. V tu dobu byl 28. říjen slaven především jako den znárodnění. O TGM jako představiteli buržoazie, se mluvilo pouze negativně v souvislosti se střílením do dělníků, ač on s tím neměl nic společného. Všechny jeho pomníky byly po roce 1948 odstraněny. Měl být zapomenut.
Tak si ho, prosím, soudruhu Marku, neberte do huby. TGM komunismus odmítal a jeho představiteli pohrdal.
A je to pravda. Za Masaryka se opakovaně střílelo do hladovějících dělníků a 28. říjen je především Den znárodnění. Také Masaryk nese vinu za rozdmýchání občanské války v Rusku s milióny obětí.
Tragické je, že pro současný režim jsou i Masaryk a Beneš příliš „levicoví“, uctíváni jsou Habsburkové, Hácha, Bandera, ale taky Franco a Pinochet. Kdy dojde na Adolfa?