K jedné zbytečné nepravdě

Ani jsme si neuvědomili a minulo nás výročí Jaltské konference představitelů tří spojeneckých mocností. Tehdy, před osmdesáti lety, ještě žil Roosevelt, Churchill ještě vedl britskou delegaci, hostitelem na ruském Krymu byl ještě Stalin. Ještě mezi Spojenci panovala spojenecká nálada. V Postupimi, o půl roku později, tomu všemu bylo jinak. Jen Stalin na fotografiích byl zvěčněn, jak sedí v křesle nalevo od amerického prezidenta. Jenže ten už se jmenoval Truman.

Ona konference vyvolala a dodnes vyvolává mnoho mýtů, včetně těch o rozdělení sfér vlivu. Tehdy o nějakém rozdělování nebylo vysloveno ani slovo. Jen o postupu spojeneckých vojsk do centra Německé říše, o boji proti nacismu. Byly tu oříšky – polská otázka, Jugoslávie, co dál s Německem. Ani zde nezaznělo varování před ukrajinskými nacionalisty, jak šíří jistý fake. Přítomní by to pokládali za zasahování do věcí SSSR. Šlo jen o zastoupení sovětské Ukrajiny v Organizaci spojených národů. Prý půjde o trojí členství Sovětského svazu – bylo stanovisko Churchilla. Jenže Británie, jakožto koloniální země, dostala vlastně hlasy za Britský Honduras (dnes Belize), Svazijsko atd. a vlastně i za Indii, Kanadu a další kolonie či území. Roosevelt tuto nerovnováhu pochopil a souhlasil s přijetím sovětského Běloruska a Ukrajiny do Organizace spojených národů, už proto, že jak Ukrajina, tak Bělorusko, byly válkou postiženy společně s Polskem nejvíce.

V Jaltě se mluvilo o lecčems, ale nikoli o budoucnosti území, na němž se nalézalo Československo, což se objevilo v jednom nedávném komentáři. Uvědomuji si, že autor se tím pokusil dokázat, že sovětský vůdce, který další existenci Československa měl zde podepřít, byl jako celý Sovětský svaz nakloněn našim národům a máme mu být vděčni. Vděčnost založená na nepřesnosti nebo výmyslu je špatný grunt. I když je dlážděna dobrými úmysly. Později se vrací jako bumerang.

A navíc – např. Danuši Nerudovou, na níž vlastně tento osten mířil, nikdy v ničem nelze přesvědčit a užívat na ni stejné prostředky by mělo být pod naši úroveň.

Ale k věci: Obsazení českých zemí nacistickým wehrmachtem 15. března bylo ve skutečnosti anulováním Mnichovské dohody. Tak to vyjádřily svým odsudkem nejen Sovětský svaz, ale také Spojené státy. Reakce Anglie a Francie, jako signatářů Mnichova, byly opatrné. Vše změnil začátek války, kdy jak Francouzi, tak Angličané, využili především našich letců k boji proti Německu. Diskuse o obsahu Mnichovské dohody a jejího možného demokratického naplnění zůstaly na obou emigrantských národnostních skupinách v Anglii. Po dlouhotrvajících jednáních, v nichž Wenzel Jaksch, představitel tzv. sudetské strany, který stále byl v zajetí Mnichova, prosazoval jisté formy samostatnosti pro pohraniční Němce, které dr. Beneš odmítal, se rozešli. Nakonec se jeho skupina s dr. Benešem nedohodla na ničem a skupina českých Němců stojících za Jakschem se přestala orientovat na Československo a její zástupce se nestal ani členem londýnské Státní rady. Jediným Němcem, který byl jejím členem, byl Karl Kreibich, jenž v ní zastupoval KSČ.

Jednat v Jaltě o tom, zda obnovit po válce Československo, což údajně mělo být zdůvodněno protektorátním zapojením do hospodářství Německa a účastí klerofašistického slovenského režimu ve válce, se předmětem jednání nestalo. Československo bylo bráno jako jednotný stát. Protifašistický odboj, zvláště zmiňuji Obranu národa a buňky komunistů, byl nemalý, byl 17. listopad, byl atentát na šéfa Hlavního bezpečnostního úřadu v Berlíně a zastupujícího protektora Heydricha, byly Lidice, Ležáky, pracovaly ilegální organizace, vznikly partyzánské skupiny nejen na východě Moravy, ale také ve východních Čechách, na Vysočině, aj., stávkovalo se, odevzdávala se špatná práce, desetitisíce odpůrců nacistů se ocitly v koncentračních táborech, atd. A Slovensko? Jeho vojáci nahnaní klerofašistickým režimem do Sovětského svazu masově přecházeli na sovětskou stranu a účastnili se po boku sovětských občanů partyzánské války (viz Nálepka aj.) nebo se stali součástí Svobodových jednotek. Také Slovenské národní povstání ukázalo, jak myslí slovenský národ. Zástupci Slovenska byli členy Benešovy vlády (Osuský, Slávik a gen. Viest) a Státní rady. Navíc na Slovensku existoval silný partyzánský odboj a to dokonce před vypuknutím SNP (Kukorelli ad.).

Diskutovat či dokonce rozhodovat o existenci Československa je jen zbytečná účelová fáma. Naše, tedy Benešova prozatímní vláda, a tedy i naše republika ve versailleských hranicích, byla Brity uznána 21. 7. 1940, 18. 7. 1941 stvrzena dohodou se Sovětským svazem o výměně vyslanců a 26. 10. 1942 Spojenými státy. Navíc 16. 12. 1941 jsme zcela oficiálně vyhlásili válku hitlerovskému Německu a 12. 12. 1943 mezi ČSR a SSSR byla podepsána spojenecká smlouva. Naše armádní jednotky bojovaly v době války téměř na všech frontách vedle vojsk Velké Británie, Sovětského svazu a Spojených států pod svoji, tj. československou vlajkou. Taková je pravda.

Co z toho vyplývá? Že i pozitivně vymýšlená nepravda může spíše pravdu poškodit. V tom máme své zkušenosti z období Rukopisů. A my, tedy stoupenci porážky Fialovy vlády, přece nejsme tak primitivní jako europoslankyně Danuše Nerudová.

Jaroslav Kojzar