Není beseda či diskuse ve veřejném prostoru, kde by nezazněly stížnosti na nízké platy či mzdy. Zajímavé je, že většinou si stěžují pracovníci státní sféry, zatímco lidé ze soukromé sféry jsou kupodivu smířlivější.
Státní zaměstnanci spoléhají na to, že na jejich loajalitě je v podstatě závislý celý establishment, který si je výrazně vyššími platy, než jsou mzdy v soukromé sféře, bez skrupulí kupuje. Naproti tomu lidé ze soukromé sféry, skuteční tvůrci hodnot, jsou zatím hlavně z existenčních důvodů většinou zticha. Zřejmě i z obav z vyvolání možné ekonomické krize pro fatální vyčerpanost hospodářské sféry a dlouhodobý útlum hospodářského růstu.
V pozadí hospodářského, sociálního i politického marasmu je i dlouholetý spor mezi koncepcemi cenové a mzdové stability a těmi, kteří spatřují pozitiva v »plánovaném« cenovém a mzdovém růstu. Nositelé této koncepce, mimochodem pocházející z neoliberální líhně, si často neuvědomují, že myšlenka sama pochází od Karla Marxe, fixujícího výsledný inflační vývoj do dvou procent ročně. Je zajímavé, že inflační cíl České národní banky, nejvyššího arbitra a garanta finanční stability a hospodářské prosperity státu, osciluje pod třemi procenty růstu cenové hladiny.
Zajímavý, a pro politickou podobu české ekonomiky dostatečně vypovídající je obecný názorový trend »stabilní ceny a rostoucí příjmy«. Pro úplnost je třeba dodat osudově chybějící kategorie: výši a strukturu zaměstnanosti, poměr extensivního a intensivního růstu, produktivitu práce. Nebezpečný je i mimoekonomický faktor tzv. benefitů, který sociálně rozděluje společnost a deformuje ekonomické prostředí až v desítkách procent příjmů nepodložených reálným a efektivním výkonem.
Základní ekonomický princip odměňování – zásluhovost – dostává na frak. Zvláště, jde-li o tzv. stabilizační funkci platu. Různé benefity a jiné v zásadě mimoekonomické složky příjmů jsou významným proinflačním opatřením, zvláště v oborech s nízkou produktivitou práce a deformovaným hospodářským růstem (odhaduje se, že v některých oblastech tvoří příjmy »dosažené« pod mimoekonomickým tlakem až polovinu reálného příjmu).
Někteří »poradci« současné vlády hovoří o »vnesené inflaci«. To je další projev neschopnosti a neodpovědnosti establishmentu. Máme-li třetí nejvyšší míru inflace v EU, pak je na místě otázka, odkud by k nám asi byla vnesena? Inflace je vyvolána neregulovaným růstem cen, mezd a platů. Pokud by šlo o nějaké vnější vlivy, pak pouze z pohledu poklonkování strýčku Samovi a fatálnímu zadlužování státu v rozporu s našimi národními zájmy, zvláště podporou války na Ukrajině a ekonomickým marasmem Evropské unie.
Víme-li, že destabilizace ekonomiky vyvolaná inflací, uvolněnou cenovou a ad hoc prováděnou příjmovou politikou s plošným cílováním vede k dlouhodobé stagnaci a deformaci naší ekonomiky, je otázkou, zda činnost vlády již není na hranici vlastizrady.
Ladislav Šafránek