K čemu potřebujeme ČT? K ničemu!

Zrušme ji! Koho? Co? Dvořáka a Českou televizi. Pořád přemýšlím o nářcích z Kavčích hor, které v údolí veřejnoprávnosti den ze dne sílí. Logicky si proto musím položit otázku, k čemu že tu ČéTé vlastně potřebujeme? V kontextu toho, jak se profiluje, odpověď zní: k ničemu.

Veřejnoprávnost značí vyváženost, nestrannost a objektivnost. Právě toho se Česká televize nedopouští a nezpochybnitelných důkazů pro toto tvrzení jsou desítky. Nosným prvkem oné vyváženosti je samozřejmě zpravodajství. To sice jede z Kavčích hor čtyřiadvacet hodin denně, ale sakra nahnuté na jednu stranu. Důkazem čerstvým a bez diskuze zářným budiž prezentace rusko-ukrajinského konfliktu. Kanálové zpravodajství, publicistika a dokumentaristika na ČT1 a ČT 24 sice pálí ostrými možná ještě intenzivněji, než je tomu na samotném válečném bojišti, avšak natolik jednostranně, že Kavčí hory by oproti věži v italské Pise musely být o tolik šikmější, že by to dle fyzikálních zákonitostí už dávno neustály. Nebudu a nechci zacházet do podrobností, neboť každý se zdravým rozumem musí zřetelně vidět, čemu se ČT propůjčila. K tomu nechť za všechny další poslouží důkaz následující: Přímo v centru konfliktu se nacházejí desítky zkušených a respektovaných západoevropských a amerických válečných zpravodajů, kteří tento konflikt představují v jiném obraze než si žádá oficiální verze. Ani vidu ani slechu se těmto ostříleným reportérům v ČT nedostane. Ba co více – i renomovaná média (New York Times, The Washington Post, The Jerusalem Post atd.) nereferují o té válce tak černobíle jako Česká televize. Ani citace z nich se ve zpravodajství z Kavčích hor neobjeví.

Jak si jistě všímáte – pracuji s důkazy ze západní Evropy a USA. Abych nebyla nařčena ze zaujatosti, cíleně se vyhýbám médiím ruským či běloruským. Když to vezmete kolem a dokola, není v Evropě tolik takto významných médií, která by o dění na Ukrajině informovala tak jednostranně jako právě Česká televize. To je neakceptovatelný prohřešek jen podporující moji úvodní tezi o nepotřebnosti ČT.

Stejně tak bychom mohl komentovat přístup ČT k pandemii covid-19. Tady objektivnost rovněž dostala pořádně za uši. Když to celé trochu odlehčím, možná by Dvořák nějakou tu tisícovku ušetřil, kdyby přešel na černobílý formát vysílání. Rozhodně by to více odpovídalo výrazu zpravodajství, publicistiky a dokumentaristiky, kterým Kavčí hory otravují veřejný prostor.

Že Česká televize neumí/nechce být nestranná a nezaujatá, toho jsme si dostatečně užili i za vládnutí Andreje Babiše, kterého Moravcové a spol. peskovali k neutahání, zatímco stávající vláda má plnou podporu. Abychom si rozuměli – nejde o Babiše, ani o Fialu, resp. nejde o jména – jde o to, že ČT toho prvního odepsala a druhého velebí, což je podle definice veřejnoprávnosti zcela nepřijatelné – taktéž nepřijatelné by to samozřejmě bylo i v opačném gardu, tzn. Babiš jako miláček Kavčích hor a Fiala na odstřel. Jak jsem již zdůraznila, a zopakuji to ještě jednou – nekráčí o jména, kráčí o princip, kráčí o respektování statutu veřejnoprávnosti.

OVM či 168 hodin se možná hodí všude jinam (podle mě jen na skládku nebezpečného odpadu – ale to sem nepatří), jenom ne na obrazovky veřejnoprávní televize, která žije z koncesionářských poplatků, přičemž ale Česká televize plní svoji veřejnoprávní službu jen vůči části svých poplatníků. Určitě minimálně polovina z nich chodí každý den spát takříkajíc na lačno, bez informační večeře, poněvadž ČT jim servíruje něco, co jim nechutná, co nepozřou nebo čeho jsou již přesyceni. Takto kolosální veřejnoprávní médium, jednička českého mediálního trhu, by přece mělo fungovat na stejném principu jako každá solidní restaurace. Tady máš jídelní lístek, vyber si a objednej to, na co máš chuť. Žádný Václav, Marek ani Nora a Světlana nebudou tvoji chuť ovlivňovat a říkat ti, že to či ono si nedávej, protože to není zdravé. 

ČT se chová opačně – její jídelní lístek nabízí zákazníkovi pouze jeden pokrm. Když vám číšník nabídne jen jedno jídlo, na které z nějakého důvodu nemáte chuť, zvednete se a odejdete jinam. V případě ČT, která to jedno jídlo nabízí standardně, sice také můžete odejít jinam (= přepnout na jinou TV stanici) – ale pozor, to jedno českotelevizní jídlo musíte na rozdíl od toho restauračního beztak zaplatit, navzdory tomu, že jste si ho neobjednali. 

Tudíž požadavek generálního ředitele Petra Dvořáka, týkající se navýšení koncesionářského poplatku, nelze nazvat jinak, než nebetyčnou drzostí. Za jedno jediné nabízené jídlo chtít platit ještě víc než dosud, pro mnohé »strávníky« de facto jen za pouhý vstup do restaurace – pardon, ale tahle nestoudnost se vymyká i běžným praktikám těch největších šmelinářů.

Marie Krejčíková