K atentátu na Fica

Nemám rád tvrzení »my nic, my muzikanti«. Často právě za takovými slovy se skrývá vina, která nesoudné, nenávistné, neuspokojené fanatiky všeho druhu dokáže vyburcovat k násilným činům. Stačí vytvořit patřičné ovzduší a třeba pak přistrčit hořící zápalku. V tom je mistrem nad mistry americká CIA. Je to stejné mezi státy, jako mezi jednotlivci. Často například k vypuknutí násilností dostačuje smrt demonstranta (případně jen tvrzení) anebo policejní zásah typu Národní třída v Praze a masy, jež podlehly propagandě, se dají do pohybu. Někdy k tomu opravdu stačí jen student Šmíd. Horší je, když se taková situace stane na úrovni národů či států. Vzpomínám na nařčení Iráku z vlastnictví biologických zbraní a zbraní hromadného ničení a »svět« šel na Irák. Ti, co nevěřili, se stáhli a čekali, až se vlna přeleje, a mezitím se změnil svět. Tamní režim přestal existovat a státní vlastnictví surovinových zdrojů si rozebraly mezi sebou nadnárodní monopoly. Aby se tak stalo, bylo pro to jen třeba vytvořit příslušnou atmosféru. A jsem u atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica, u toho, co dnes vysílají do světa: My nic, my muzikanti.

Nyní se onen slogan vykládá jako důsledek hospodské rvačky, kdy se utíkající hudebníci brání oběma táborům a vyhýbají se tak úhoně. Také písnička na toto téma vznikla. Už ale nikdo neví, že prapůvod je v jednom francouzském filmu, v němž se jedna z hlavních postav snaží vyhnout zadržení právě těmito slovy. Ale máte pravdu. To už dnes není vůbec důležité.

Před doslova několika hodinami byl ve městě Handlová po zasedání slovenské vlády velmi těžce zraněn premiér Robert Fico. Co a jak se stalo, všichni už víme. Jen otázka Kdo je vinen?, není stále objasněna. Vše směřuje k tomu, že bude vyvinuta snaha, aby za vším byla shledána »celková atmosféra« na Slovensku, na níž mají převážnou vinu postupy slovenské vlády, která si dovolila odchýlit se od požadavků Bruselu a namísto zbraní pro Ukrajinu ohlásila potřebu míru, tedy jednání. Vycházela při tom z poznání, že totiž každý má kus pravdy, jen je třeba zvážit, kdo větší a kdo menší. Zdá se, že právě to vadí bruselským válkychtivým vůdcům a washingtonskému starci s jeho týmem na Ficově vládě nejvíc. Proto se na Slovensku vytvořila situace, nepochybuji, že vymyšlená zpoza slovenských hranic, skoro občanské neposlušnosti. Protikoaliční tzv. demokratické strany se nesmířily s porážkami a pokoušejí se zopakovat nějakou variantu kyjevského Majdanu.

Jenže zopakovat totéž nelze. Ve střední Evropě nejsou podmínky pro využití dodnes neznámých střelců, kteří by vraždami vyvolali násilné vzedmutí odporu proti zákonné vládě. Do hry by pak vstoupila EU, podepsaly by se jakési dohody (možná á la ty Minské), o nichž by nikdo nepochyboval, že nevydrží ani přes noc.

Našlo se již jednou jisté řešení. Pamatujete? Vražda novináře Kuciaka a jeho přítelkyně. Ta napomohla pádu tehdejší vlády Roberta Fica. Dokonale promyšlený scénář vyšel na jedničku. Jenže čas ukázal, že všechno nebylo tak čisté. Proto další volby strůjci slovenského Majdanu prohráli. Dokonce i boj o funkci prezidenta.

S jinou pravdou se však »eurodemokraté« nikdy nemohou smířit a tak se u našich sousedů okamžitě, za vřelého potlesku z české strany, začala vytvářet situace nabitá nenávistí. Média při tom sehrála významnou roli. Nemohla jinak. Když majiteli jsou oligarchové, nemohou horovat pro demokracii. Jen slovy se k ní hlásit a při tom skrývat hlavní cíl: Co nejvíce poškodit dosud vládnoucí strany, byť třeba pod záminkou svobody médií. Může však nějaké médium být skutečně svobodné, když jeho majitel má »takový a takový« názor? Jak dlouho by novinář psal články, jež by byly v rozporu s myšlením majitele?

Ficova koalice nevlastní média. Nemá možnost ovlivňovat veřejné mínění. Slovenská veřejnoprávní televize a rozhlas, stejně jako ty české, jsou personálně obsazeny předchozími vládami a tedy lidmi, kteří jsou prakticky neodvolatelní. Stejně je tomu u nás. Jsou »státem ve státě«.

Dennodenní psaní (vysílání) médií jednosměrně upravovaných informací působí beze sporu na mnohé lidi. Začínají věřit opozici svolávající za jejich podpory demonstrace, bez možnosti ověřovat si to, co je jim předkládáno. Přesně ve stylu Goebbelsova: Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Nelze se pak divit, že se najdou skupiny lidí, jednotlivci, kteří »problém« jdou řešit po svém. Jejich vinou je čin. Podněcování, vyvolávání protivládních nálad, nebo dokonce akcí, však už nikoli. Za to mohou ti, v jejichž zájmu se konají převraty a destabilizují země.

Co dodat? Jen to, že viník za těžké zranění premiéra Fica existuje. Jen ho pojmenovat.

Jinak – My nic, my muzikanti…

Jaroslav Kojzar