Jméno Josefa (Jakuba) Jungmanna zná snad každý Čech. I když jsme dávno zapomněli to, co nás učívali ve škole, přesto nám jistě jeho příjmení zůstalo v hlavě. Vždyť přece u nás zřejmě není většího města, kde by ulice či náměstí nebyly pojmenovány jeho jménem. Jen pomníků je řada a snad jen Hus, Masaryk, Žižka a Palacký by s ním mohli soutěžit. Dnes je den, kdy se tento muž, jenž se zlatým písmem zapsal do dějin našeho národa, před dvěma sty padesáti lety narodil. Tehdy na kalendáři, kdy se v malém domku v Hudlicích na Berounsku v rodině ševce poprvé podíval na svět, bylo 16. července roku 1773.
Hudlice jsou známy svou buližníkovou skalkou (sluky) a jedinou nekrasovou jeskyní na Berounsku. Tady si děti hrávaly a lezly úzkou štěrbinou dovnitř. Jistě sem lezl i malý Josef, jemuž bylo určeno stát se knězem. Proto ho posílali do piaristické školy v Berouně. Jenže knězem se nestal, zastoupil ho jeden z jeho bratrů a stal se členem Řádu křížovníků s červenou hvězdou. Josef namísto toho studoval filozofii, poté práva. Ani jedno studium však nedokončil a stal se raději učitelem. Především jazyka českého. Napřed soukromě, pak na gymnáziu v Litoměřicích – tady bez nároku na výplatu – později v Praze, kde se postupně vypracoval až k funkci ředitele Akademického gymnázia. Zároveň učil češtinu i na filozofické fakultě, kde ho dokonce posléze jmenovali děkanem. Byl ženat, měl šest dětí. Čtyři z nich se dožily dospělosti. Zemřel doslova v předvečer událostí z let 1848 a 1849, v listopadu 1847. Tolik zestručněný životopis.
Jenže Jungmann zasluhuje ještě něco. To podstatné, co se za krátkým výčtem skrývá. To, kvůli čemu po něm brzy začali lidé pojmenovávat ulice a stavět pomníky. Tím je jeho dílo. A nejde jen o stěžejní Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna, na němž se společně s ním také podíleli jeho přátelé Václav Hanka, Josef Franta Šumavský, Jakub Budislav Malý, František Doucha, Pavel Josef Šafařík, Jan Evangelista Purkyně, František Ladislav Čelakovský, Jan Svatopluk Presl a další a který čerpal z pokusů Františka Josefa Tomsy, Karla Ignáce Tháma, Františka Faustina Procházky či Josefa Dobrovského – poslední dva pokusy zůstaly nedokončeny. Jenže zmíněné slovníky měly vážné nedostatky. Mnohým výrazům se vyhýbaly a některé uvedené ne vždy odpovídaly tomu, co znamenaly v druhém jazyku. Bylo třeba tedy začít od začátku a hledat adekvátní slova, nebo dokonce vytvořit nová.
Pětidílný slovník vycházel v letech 1833 až 1839 a obsahoval sto dvacet tisíc hesel. Šlo o nesmírně náročnou práci. Hesla mu sháněli přátelé a dokonce studenti jeho Akademického gymnázia. Vzniklo tak na tisíce kartiček, kde německé slovo bylo doplněno českým či naopak. Často to nebylo jednoduché a musela vzniknout slova nová. Například slovo regiment nahradil názvem pluk, obrst plukovníkem, atd. Tam, kde nepomohla ruština a polština, přišla na řadu vlastní tvorba. Zvlášť cenná byla Preslova pomoc. Dodnes od jeho dob užíváme přírodovědná názvosloví. Plně se totiž ujala. Ostatně nejen ta přírodovědná.
S Jungmannem je ovšem spojeno nejen vytvoření slovníku a tím vlastně moderního českého jazyka, ale také vznik prvního česky tištěného vědeckého časopisu Krok (1821), jenž kolem sebe vytvořil velkou skupinu spolupracovníků, na což – i díky slovníku – mohli navazovat v dalších letech odborníci mnoha oborů.
Sám napsal několik odborných děl. Velmi cenná je jeho Slovesnost a zvláště pak Historie literatury české… zachycující vývoj českého písemnictví od prvopočátku až po 18. století. Nelze se divit, že nález Rukopisů přijal pozitivně. Někteří současní odborníci jeho jméno dokonce spojují s těmi, co se na vytvoření falz podíleli, už proto, že jeho přítel Hanka má být údajně hlavním z jejich tvůrců. Neexistuje však žádný důkaz, že by se Jungmann na jejich vytvoření podílel.
Znal také řadu jazyků. Do češtiny přeložil např. Chateaubriandova Attilu, Miltonův Ztracený ráj, Goethovu knihu Heřman a Dorota, Schillerovu Píseň o zvonu. Kromě slovanských jazyků – ruštiny a polštiny tak tedy znal franštinu a angličtinu.
Ve své době byl vůdčí postavou národního obrození, která do jisté míry určila vývoj českého národa a jeho slovesnosti. Jeho slovník umožnil, aby se čeština mohla srovnávat i s jinými jazyky a nestala se jazykem mizejícího národa. Také jeho následovníci udržovali čistotu jazyka. Slovník se doplňoval, jak se objevovaly nové skutečnosti a bylo nutné je pojmenovat. Tak třeba slovo »autostráda« dostalo český název »dálnice«, »šteluňk« se změnil na »palebné postavení« a »radio« na rozhlas. Dnes ovšem náš jazyk ovládly anglikanismy a člověk neznalý anglického jazyka často nerozumí »české« větě plné všelijakých »klírů«, »kůlů« (cool) nebo »voučrů«, byť třeba poslední zmíněné slovo lze lehce nahradit pěkně znějícím českým: poukaz.
Jaroslav Kojzar