Jim patří věčný dík

Dnešní den před jedenaosmdesáti lety byl pro partu nadporučíka (kapitána) Opálky ještě klidný. Měli naději, že se dokonce dostanou z Prahy. Věřili ve svou šťastnou hvězdu. To ovšem nevěděli, že dva, kteří přiletěli s nimi, Čurda a Gerik, zradili. Měli však ještě klidný červnový den před sebou. Nevěděli o nebezpečí, které sem k nim, do kostela svatého Václava (Karla Boromejského), přijde. Mohli ještě v klidu snít své sny.

Druhý den, podle kalendáře tedy zítra, došlo, alespoň pro ně, k rozhodujícímu boji. Jak tento střet sedmi statečných a jejich pomahačů dopadl, víme. O této události, tedy na téma atentátu na Zastupujícího říšského protektora a šéfa vševládnoucího Reichssicherheitsdienstu a Obergruppenführera SS Reinharda Heydricha, byly dokonce natočeny filmy a napsáno mnoho knih. Každý tedy o tomto »případu« leccos víme, i když filmové verze ne vždy odpovídaly úplné pravdě. Nejblíže jí byl Sequensův Atentát. Ty ostatní byly vytvořeny v americkém nasládlém stylu zakončeného hororem. Ani bojové scény v nich neodpovídaly skutečnosti. S pistolemi s pár náboji, několika granáty a snad i se zbytkem »Kubišovy výbušniny« nic nenaděláš proti silně vyzbrojené nacistické armádě. O to víc skloňme hlavu před hrdinstvím těch sedmi.

Zítra to také bude padesát pět let, co minulý režim parašutisty s velkým zpožděním vyznamenal. Trvalo to dlouho, i když není pravdou, že by se na ně zapomnělo. Každý rok se u okna do krypty pokládaly kytice. Sequensův film byl natočen v roce 1964 a vyšly i první studie, i když »atentátní boom« zřejmě nastal až po Sequensově filmu. Ten ovšem z politických důvodů pokračuje dodnes. Je třeba nahradit jedny hrdiny jinými, i když osobně si myslím, že ani po válce neměl být mezi těmi, co položili své životy za vlast, žádný rozdíl, a bylo chybou tehdy i nyní, že jednostranné chápání našim předkům a nám dnes zatemnilo mozek.

Je si třeba ovšem uvědomit, že názor na atentát nebyl jednotný. Stoupenci jedné strany tvrdili, že atentát naši vlast vyzdvihl z hlediska odboje vysoko. Snad dokonce výše, než bylo Slovenské národní a Květnové povstání českého lidu. Druhá strana zase upozorňuje, že atentát stál zbytečně mnoho českých životů, že decimoval odboj a bylo o něm rozhodnuto přes varování odbojové skupiny Jindra. Je tu i tvrzení, že atentát ze svých vlastních důvodů potřebovali Angličané. Všechny tyto názory v sobě skrývají dost pravdy. Vlastně prolínaly se celým minulým režimem. Často se opakovalo, že šlo o svévolnou akci šéfa naší rozvědky plukovníka Františka Moravce. Dnes se historici přiklánějí k tomu, že autorem záměru mohl být sám dr. Beneš. Osobně myslím, že by o takovém činu ani Moravec, mající nezpochybnitelné zásluhy na získávání informací z obsazených českých zemí, nemohl sám rozhodnout. Proto návrh »Jindry« zabít namísto Heydricha Emanuela Moravce nemohl projít.

Ohlas na atentát byl skutečně veliký. Jím se Československo postavilo mezi nejaktivnější země odporu a výčitky, že se u nás nic neděje, zmizely. Zřejmě byl přijat pozitivně i v Moskvě. Jak jinak by si mohla Marie Pujmanová ve svém románu Život proti smrti dovolit vložit Gottwaldovi do úst pozitivní reakci? Její román vyšel v roce 1952. Odpůrci zbytečných obětí však zůstali na svém.

To vše se ale netýká těch sedmi, kteří zítra před jedenaosmdesáti lety měli bojovat svůj poslední boj. Splnili rozkaz za cenu svých životů. A proto jim patří věčný dík.

Jaroslav Kojzar