Ještě jednou o zradě

Včera jsem se při výročí smrti mistra Campana zamýšlel nad pojmem zrada. Zrada ideálů, víry, přátel, sebe sama. Bylo mně jasné, že Campanovi lze přičíst i shovívavou omluvu. Zvláště, když ze své »zrady« vyvodil jisté poučení. Při tom mu nešlo o jeho samého, ale o univerzitu, kterou miloval, o svobodu vyslovit názor, kterou, jak se domníval, by bylo možné udržet. Brzy však pochopil, že se mýlil. Muže, o němž chci dnes psát, se však podobná shovívavost netýká. Ale k věci…

Jindřich Matyáš Thurn se narodil 14. prosince před 455 lety v Innsbrucku. Otec byl národností Němec, matka Češka, rozená Šliková. Vzdělání, ač se nikdy vzhledem k tomu, že v mládí prošel výchovou v Kraňsku (Slovinsku) pořádně česky nenaučil, získal na bratrských školách na Moravě (Ivančice). Jeho spolužáky byli nejen Karel st. ze Žerotína, ale i Karel I. z Lichtenštejna, jenž později rozhodující měrou přispěl k rekatolizaci země. Tehdy však »byl ještě českým bratrem«. O něho však nejde.

Thurn zděděným majetkem a dalším zakoupeným na Jičínsku se stal i »českým« velmožem. Jako velmi vzdělaný šlechtic se stal diplomatem a dokonce i vojevůdcem v »osmanské válce«. Za císaře Matyáše dokonce na čas karlštejnským purkrabím. V bouřlivém roce 1618 se jako jeden z »direktorů« účastnil defenestrace na Pražském hradě a byl defensorem v České válce, jež vyvolala tu Třicetiletou. Po porážce na Bílé hoře odešel ze země, aby se po řadě let bojů a různých velitelských funkcí stal velitelem vojsk, která pro švédského krále spravovala Slezsko. A jsme konečně u místa, k němuž směřuji. U roku 1633, kdy už mistr Campanus byl jedenáct let mrtev.

Tehdy se u slezské Svidnavy střetla císařská vojska vedená Valdštejnem s vojáky, jimž ve jménu švédského krále Gustava Adolfa velel Jindřich Matyáš Thurn. Bitvu vyhrál Valdštejn. Posádky rozmístěné mimo místo děje zůstaly však neporušeny. Mohly se ještě dlouho bránit, nebo stáhnout a čekat na svou příležitost. V zajetí se však ocitl jejich velitel – Thurn. Ten musel vyjednávat a »skutečně vyjednal«. Mohl si vybrat z »velkorysé nabídky«. V každém případě se vzdá, ale… buď nařídí všem posádkám, jimž ve Slezsku velí, vzdát se a odevzdat nepříteli zbraně, anebo když to neudělá, on sám bude poslán do Vídně císaři a Valdštejn bude dál pacifikovat Slezsko.

Pro Valdštejna to byla hra. Neměl totiž kromě Svidnavy nic jistého. Mohl vyhrát i nemusel. Švédové by se »oklepali« z jedné porážky a válka by pokračovala i tady dál a to s nejasným výsledkem. Thurn zvolil první variantu. Tím vlastně prodal i české a moravské bojovníky proti habsbursko-katolické moci, kteří tu byli s ním a zároveň zbavil zemi Koruny české »dalšího oudu«. Slezsko padlo císařským do rukou, aby se už nikdy natrvalo nevrátilo zpět. Osobní svoboda velitele, strach o vlastní život, nemohl totiž počítat s milostí císaře Ferdinanda, byly víc, než zájem Thurnovy vlasti a osudy těch, kteří nestačili z obsazované země uprchnout. Kolik životů to stálo, nikdy nikdo nespočítal.

Thurn sám ovšem přestal být symbolem odporu. Možná časem pochopil leccos, možná, že zalitoval. Měl na to čas. Švédové, kteří si ho sice přestali vážit, mu umožnili, aby se odstěhoval za rodinou a nádavkem ho pověřili velením tallinské vojenské posádce. Možná, že teprve tady pochopil, že Švédům a dalším účastníkům války vůbec nešlo o svobodu českých zemí, ani o tu náboženskou, že jejich zájmy byly jiné, ale to bychom se už dostali do »světa spekulací«.

Odměna, které se mu dostalo za zradu svých ideálů, zradu vlasti a lidí, kteří mu věřili, byla náplastí za zbabělost a osobní prospěch. Možná ho omlouvá, že šlo o jeho život, ale co ty zmařené životy druhých, které svým rozhodnutím vlastně podepsal?

A tak mně nakonec zbývá jen vyslovit otázku: Můžeme si vážit ty, kteří, ať již z jakýchkoli důvodů, prodají svou víru, naděje, sny, přátele, zemi, jen za osobní profit? Myslím, že je čas se zamyslit nad odpovědí, než ji vyslovíme nahlas.

Jaroslav Kojzar