Je to devadesát let, co měl být vyřčen výrok: Dejte mi Německo na deset let a uvidíte, co z něj udělám. (Dejte mi deset let, a Německo nepoznáte!) Za deset let Německo válčilo kde s kým. V onom roku 1942 byla již minulostí bitva u Moskvy, probíhala bitva u Stalingradu, jíž chybělo už jen měsíc, aby slavná Paulusova armáda přestala existovat, stále však hromadně umírali lidé v plynových komorách a za ostnatým drátem koncentráků, ale už začala letecká válka, při níž mnohá německá města téměř vymizela z map a ukázala Němcům, že vize Adolfa Hitlera nebyla zas tak jednoznačná.
Je to pár hodin, kdy na našich obrazovkáchvyslovil kandidát na českého prezidenta výrok, jenž mně onen Hitlerův připomenul. Řekl: »Je třeba uklidit… Udělám pořádek! Jsem generál Pavel«. Až jsme se my, pamětníci, při těchto slovech zachvěli a ptali se: Co je třeba »uklidit« a jak?
Možná, řeknete, jde o nadsázku, předvolební výkřik, který snad ani nemohl generál v. v. myslet vážně. Jenže nebuďme naivky. Myslel. Až moc vážně.
Možná, že se ptáte, jak to vlastně chce provést? Změnit Ústavu a dát více pravomocí prezidentovi, aby mohl zakazovat, nechat zavírat, posílat armádu, kam chce? Nejsme ve třicátých letech, kdy si mnozí diktátoři osobovali práva takto rozhodovat. Jeho slova zatím skutečně neznamenají nic, co by mu umožnilo pinochetovský převrat, ledaže by se za něj postavila armáda vedená čerstvým generálem a náčelníkem generálního štábu. Je ovšem jiná doba, už kromě Barmy není módní prostřednictvím vojska měnit vlády a převyprávět ústavy, i když – nikdo neví, jak hluboce je NATO prorostlé do našich tzv. demokratických struktur a tedy může všechno.
Předpokládejme, že však šlo jen o ukázku smýšlení generála v. v., který touží po tom být prezidentem a ocitnout se na známkách, kde ho bude moci leckdo olizovat. Jistě, prezident, jakožto vrchní velitel armády má mnoho možností, a je-li navíc pupeční šňůrou spojen s NATO, pak leccos může, a to dokonce bez vlády. Jmenuje generály, navrhuje a jmenuje ústavní soudce, jmenuje vládu a jednotlivé ministry, odvolává ji, vyznamenává a uděluje milost. Dost na tom, aby mohl škodit. Málo na to, aby »udělal pořádek«. Jenže jaká je vize generála v. v., jenž by se rád ocitl na známkách?
Neuskutečněné »snění« Václava Havla mělo jakýs takýs základ a vysloveno bylo v době boření a zločinných »devadesátek«. Svou vizi měli i Klaus a Zeman. Ta Zemanova převážila a dvakrát »ve všelidových volbách« porazil své oponenty. První odpůrce – Schwarzenberg – neuspěl i kvůli postavení dr. Beneše na pranýř, profesor Drahoš zase kvůli své nulovosti.
Co by však generál v. v. udělal, kdyby neměl tak omezené pravomoci? Lze jenom soudit z expresivnosti zmíněných výroků. Nechal by zatknout vůdce opozice? Rozpustil parlament a vydal prezidentským dekretem zákon, jenž by změnil volební systém, aby se již nikdy do Parlamentu nemohly dostat opoziční síly? Zakázal by protivládní demonstrace? Zastavil »lži hlásající« opoziční tisk a stanovil, co je lež a co je vlastně pravda? Pozval by cizí vojska do našich základen? Odpověď neznám a ani se ji nesnažím nalézt. Bál bych se totiž, že by byla pravdou.
Generál v. v. přísahající v minulosti na cokoli, co mu bylo prospěšné, neváhal nedodržet svou původní přísahu. Z přesvědčeného marxleninského důstojníka se rychle přeorientoval na zastánce liberalismu. Je zajímavé, že mu to druhá strana »zbaštila«. Dokázal se ze zpravodajce Varšavské dohody stát dokonce nejvyšším vojenským představitelem NATO. Vynechávám ovšem americké generály dbající na »správnost« všech rozhodnutí, jejichž názorem se musí každý vyšší velitel řídit a tedy i náčelník náčelníků. Sloužil Alianci a vůbec nevadilo, že ne vždy to bylo v zájmu naší vlasti. Dnes opět zájem naší republiky inzeruje a k tomu dodává cosi »o pořádku a potřebě uklidit«. Sice si myslím, že by si napřed měl »uklidit před vlastním prahem«, ale to zřejmě nemá v úmyslu. Musí se vylhat z minulosti, slíbit nesplnitelné a tak splnit zadání, které dostal od svých nedávných a dnešních šéfů. Pochybuji totiž o tom, že by to všechno bylo z jeho hlavy. Bylo by proto tragédií, kdyby takový člověk na pět, možná na deset let, »dostal do rukou« republiku a my se při tom dívali, co z ní udělá.
Jaroslav Kojzar