V polovině osmdesátých let minulého století jsem viděl dva filmy. S nimi se nemohli seznámit běžní diváci v tehdejší ČSSR, protože ideologové nechtěli znepokojovat občany temnými úvahami. Na druhou stranu jiní lidé, kteří měli být »v obraze«, alespoň z části tato instruktážní díla viděli.
První z filmů byl výpravnější a holywoodštější a také známější – The day after – Den poté. Druhý, britský, mrazivější a takový surovější – The Treads – Vlákna, ale podle mne pro evropský kontext realističtější. Skoro bych si dovolil napsat, že by stálo za zvážení, zda tyto filmy opět nezařadit do aktuálních filmoték. Neboť doba přeje připraveným a ať víme, do čeho jdeme. Pro neznalé, filmy popisují formou quasi sci-fi, jakoby dokumentaristickou formou, rozvoj světového nukleárního konfliktu a co by bylo »poté«.
Je na čase si položit otázku, proč autor těchto řádků (téměř) šíří poplašnou zprávu? Zde si opět pomohu vzpomínkami. V roce 1966 vyšla v nakladatelství Naše vojsko, v edici knihovna důstojníka kniha Přemýšlení o nemyslitelném amerického »válkologa«, zakladatele Hudsonova institutu, prominentního futurologa a teoretika studené války, Hermana Kahna. Kniha publikovaná v originále v USA formovala vidění »studené války«, použití jaderných zbraní a řady dalších aspektů v konfliktech dvou antagonistických světových bloků. Její datum zrození bylo v roce tzv. kubánské krize, tedy 1962.
A dnes se mi zdá velmi potřebné opět přemýšlet o nemyslitelném. A nezdá se mi, že to je jen můj nápad. Třeba nedávno jsem zaregistroval, že byly publikovány v Neue Zürcher Zeitung články o prověrkách připravenosti curyšského kantonu na mimořádné události. Tam je toto bráno jako velké téma místních samospráv. V českých podmínkách jsem toto téma neobjevil, takže si pomohu zahraničím. Švýcarský kanton posuzoval postupy při dlouhodobějším black-out, výpadku elektrické energie. Co z toho vychází?
Velmi zkratkovitě: domácnosti se mají starat o své členy a být připravené. To znamená – mít zásoby ve vlastní spíži až na týden. To jsou třeba i tři litry vody na osobu a den. Mít také představu, jak si stravu připravím, nejde-li ani plyn ani elektřina, kolik toho je přímo konzumovatelné apod. Součástí zásob musí být i to nejnutnější ze spotřebního zboží, vč. třeba zápalek, svíček, otvíračů konzerv a mnoha dalších drobností. Taková KPZ = krabička poslední záchrany, o které děti slýchaly v pionýru nebo skautu. Samozřejmostí jsou nezbytné hygienické potřeby či nutné léky. Bez finanční hotovosti se nelze obejít, bankomaty peníze bez elektřiny nedávají, platební terminály nefungují. Jestli chce někdo z čtenářů podrobnější (švýcarské) informace, je možno se podívat na jejich web (Notvorrat | Kanton Zürich (zh.ch).
Švýcaři mají i docela hezký slogan (rýmuje se v němčině) – Kluger Rat, Notvorrat (chytrá krysa má nouzové zásoby).
Má to všechno něco společného s nedávnými komunálními volbami? Ano, protože pokud nastane »nemyslitelné«, pak právě místní samosprávy budou ty, které nám budou pomáhat (pře)žít, budou to ti klíčoví místní hráči nebo také místní břídilové. Od centra v takové době toho moc očekávat nelze. Jistě, předvolební diskuse o cyklostezkách, lavičkách, parcích nebo výstavbě byly podnětné, ale téměř nezazněly takové dotazy, jako třeba kam půjdeme pro vodu, až trubky vyschnou, protože nebude elektřina pro čerpadla. Zda se k občanům dostanou nutné zásoby, zda budou pohonné hmoty na příděl a kdo je bude přidělovat, podle jakých kritérií a tak dále. A jen taková poznámka. Splachovací záchod je skvělý, pokud splachuje a je-li čím. Pokud to přestane fungovat, pak se mění v téměř nepoužitelnou latrínu. A umístění náhradních suchých záchodů v městských parcích a ulicích asi nebude důvodem k diskusím o uni-sex toaletách. Nás ve velkých městech by asi mělo zajímat, jak si představují místní správy ukrytí či evakuaci obyvatelstva mimo aglomerace, v jakém stavu jsou tyto úkryty a podobně.
Určitě si někdo pamatuje, že pražské obvody měly za studené války určeny evakuační mimopražské okresy. Tak třeba Praha 4 by jela na Benešovsko, Praha 8 na Semilsko, Praha 6 na Kladensko. Tam by byly odsunuty děti a další Pražané, kteří by nebyli nezbytně nutní pro chod města a státu, protože úkryty zde dávaly ochranu jen asi jedné třetině obyvatel a v to byly zahrnuty i kryty v obytných domech. Ty se dnes mnohdy přeměnily v něco jiného, i když zase máme více tunelů metra, ta bilance nevypadá moc optimisticky.
Mimochodem jeden z důvodů vlažného přístupu k zavedení trolejbusů bylo tehdy i to, že Praha musela mít dostatečný počet autobusů pro takovou hromadnou evakuaci, a tak je využívala na linkách městské dopravy.
Vidíme-li současnou světovou situaci, pak se mi vybavuje záběr z filmu. V jeden okamžik otvírá vedoucí pracovník místní samosprávy trezor a vyndává War book (Válečnou knihu), manuál, který předepisuje postupy při nebezpečí konfliktu a začíná odškrtávat první body. Kladu si otázku, už takový manuál někdo u nás připravil, rozeslal, nebo dokonce otevřel a začal podle něj postupovat?
Je teď na občanech, zda si uvědomují, »do čeho jdeme« a zda chtějí vědět, co pro ně v tomto smyslu udělají nově zvolené samosprávy a další státní orgány. Ono totiž to »nemyslitelné« zase nemusí být tak nemyslitelné. Ve studenoválečnických »hrách« se simulovalo ledacos, třeba co by udělal s Prahou útok na vltavskou kaskádu, jaderný úder na město (zde, pokud si pamatuji, se nepočítalo s drtivým megatunovým úderem, ale třeba se dvěma »malými« údery typu Hirošima na Ruzyň a Kbely). Poučné je i nahlédnutí do přehledu zveřejněných cílů vojsk USA a NATO v tehdejší ČSSR. Možná, že někteří obyvatelé např. Kralup n. Vltavou, či České Třebové by byli překvapeni. Na druhou stranu Ostraváci si asi iluze nedělají, že by se na ně a Mošnov zapomnělo. A tak můžeme pokračovat o dalších desítkách potenciálních pečlivě zdokumentovaných československých cílech.
Teď se situace jaksi překlopila, ale myslím si, že již tehdy byly cíle z vojensko-strategického hlediska vybrány dobře a logicky, tak proč to v mnoha případech měnit, i když plánovači sedí někde úplně jinde. A že takové seznamy potenciálních cílů se netvořily nebo již nebyly vytvořeny, či se na nich intenzivně nepracuje, je představa hodně naivní.
Čtenáři se nejspíše ptají, co má společného titulek s obsahem. Pokusím se to na závěr vysvětlit. »Tak nám zabili Ferdinanda,« říká paní Müllerová Švejkovi. To se stalo v Sarajevu 28. června 1914. Pak ještě byl nějakou dobu klid, kdy mnohé evropské klíčové osobnosti trávily odpočinek v lázních, na dovolených. A pak ve svých oblíbených lázních Bad Ischl podepsal 28. července 1914 Franz Josef I manifest An meiner Völker, u nás známý jako Mým národům. A už to jelo!
Mimochodem i zde hrál český element svoji významnou roli. Na textu manifestu se významně podílel česko-německý vládní rakousko-uherský c. k. úředník židovského původu Mořic Bloch, který se narodil v Čechách a v Praze také zemřel. A kdyby náhodou teď bylo opět potřeba něco za EU sepsat, české předsednictví by přímo předurčovalo české úředníky, aby se na tom opět podíleli. Imperátorské provolání bylo publikováno přesně měsíc po Sarajevu. A pak stačil jeden jediný týden, aby celá Evropa již stála na »polích válečných«!
Jiří Málek