Je třeba zasednout k jednacímu stolu

28. července 1914 vyhlásilo Rakousko Srbsku válku. Konečně mohlo splnit svůj dávný sen. Připojit další kus Balkánu k habsburské říši. Záminka tu byla. Zavraždění následníka trůnu srbským vrahem a nesplnění nesplnitelných podmínek jeho rodné země. Bude to legrace, mysleli si ve vídeňském generálním štábu a »za měsíc budeme doma«. Proto strčili pod ruku k podepsání senilnímu císaři proslulé »Mým národům«. Kdyby nebylo Haškova Švejka, asi by nikdo kromě historiků nevěděl, že takové prohlášení existuje. Existovalo a vyvolalo nadšení u kašperskohorských Němců, ale slzy v českých městech, v obcích jako je Železný Brod, Tmáň u Zlonic, Chlebov, Strání-Květná, Vranov, Lysá n./L. či třeba Mšec na Rakovnicku. Zdůrazňuji: V českých obcích.

Dnes je tomu právě sto devět let. Pamětníci neexistují. Jen Haškův román, který obletěl svět, a filmy natočené podle něj. Už dávno nikdo nestuduje staré noviny a jen výjimečně se zabývá pojednáním vědců. Přitom právě Hašek se svým antihrdinou Švejkem dokázal tento moment navždycky uložit do našich pamětí. Už s úsměvem budeme jednou brát data jako je 17. listopad 1989, ale ono nevyslovené datum 28. červenec 1914, skryté za zmíněným Mým národům, v nás bude. Satira ho dokázala vložit do našich mozků. Jenže tehdy začínalo období, které sice bylo možné zesměšnit, ale jež ve skutečnosti bylo děsivou tragédií nejen pro nás uprostřed Evropy, ale ve většině zemí světa. Přesvědčení důstojníků generálního štábu rakousko-uherské armády, že za pár dnů je válka vyhraná a Rakousko bude zase bohatší, se ukázalo jako zcestné.

Během několika dnů nebo týdnů se připojily další a další země a najednou proti sobě stála dvě seskupení, z nichž každé proklamovalo pomoc Srbsku, nebo jeho potrestání, ale ve skutečnosti, ani jedno nebylo pravdou. Každá mocnost měla své cíle, které chtěla naplnit, a zbrojaři své zisky. Neumírali však představitelé mocností a kapitáni zbrojního průmyslu, ale obyčejní lidé, ten »kanónenfutr«, který seděl v zákopech u Verdunu, v tyrolských horách, v pevnosti Přemyšl či v potápěných lodích plujících oceánem. Umírali také civilisté ve vnitrozemí, i když k bombardování letadly musela uběhnout ještě dvě desetiletí, ale nemoci jako tuberkulóza z nedostatku, španělská chřipka, hladomor, kosily lidi jako střílející kulomety. Vraždily i orgány represe, jen za to, že se ozývalo volání proti válce a zoufalství z hladu. A to nejen muže, ale i ženy, děti a starce, které už nebylo možné poslat do zákopů.

To následující červencové ostřelování Bělehradu rakousko-uherským dělostřelectvem doprovodilo vyhlášení války. Už tehdy byli první mrtví. Zatím na srbské straně, ale v následujících dnech i samo mocnářství mělo pocítit, že válka není jen procházka v slavnostních uniformách po vídeňské Ringstrasse. Za ty čtyři následné roky a tři měsíce jen v habsburské říši zemřelo v důsledku války podle statistik na 590 000 lidí a v zákopech pak 1 100 000 mužů. Hrůzná čísla! Ztráty byly ovšem i jiné. Ekonomické, morální. Ty prvně jmenované lze zobrazit v číslech, ty druhé žádná statistika nemůže zachytit.

Všechny státy mají dnes své statistiky. Víme, přibližně kolik lidí padlo nebo zemřelo pro nemoci vyprovokované válkou. Nevím však, kolik připlulo miliard či nového majetku těm, kteří vlastnili zbrojní továrny anebo další fabriky, jež živila válka. Podle oficiálních údajů přímo v boji nebo vlivem »válečných« nemocí zemřelo 9,5 milionu vojáků – zraněno mělo být 21 milionů, civilistů pak v důsledku války šest milionů. Desetina všech těchto obětí se týká Rakousko-Uherska. Ostatně dodnes jsou na pomníčcích skoro v každé obci vyryta jména padlých. Nikoli však členů jejich blízkých v zámezí. Jejich smrt však měla vliv na rodiny nejen v období války, ale po válce samé.

Když se lidí onoho 11. listopadu 1918 dozvěděli, že válka skončila, tančili prý obrazně řečeno na ulicích kankán, zpívali a radovali se. Nashromážděné nespravedlnosti kodifikované Versailleským mírem, vedly však k dalšímu válečnému běsnění. Když i to skončilo, zdálo se, že už nikdy nemůže do Evropy přijít válka. Přišla, i když zatím není světová. Stačí jmenovat jih Balkánu či později také jeho sever, náboženské či nacionální boje se separatisty ve Španělsku a Severním Irsku, nyní i na východě kontinentu. Zatím do tamního střetu není vtažen celý svět, alespoň svými vojáky, ale politici a zbrojaři ano. Kvůli nim se musíme my, pouzí voliči, uskrovnit. Namísto toho, aby bojující strany byly dotlačeny k jednacímu stolu, pravdu totiž nikdy nemá jen jediný účastník sporu, tak k radosti zbrojařů a těch, kteří to z dálky řídí, se stále střílí, zabíjejí lidé a ničí infrastruktura. Ti, kteří volají po míru, a jsou i na území střetu, jsou prohlašováni za zrádce, za narušitele jednoty národa, za nepřítele svobody a demokracie.

Zatím svět, tedy ten, který se sám nazývá »demokratickým společenstvím«, ještě své vojáky drží v kasárnách a na cvičištích, ale jeho jednostranné zaměření je nebezpečné. Je to hra na pokraji války. Nikoli v zájmu většiny národů Evropy a světa, ale v zájmu těch, kteří chtějí vládnout a těch, jimž rostou zisky z každé vyrobené zbraně.

A válka? Každá válka s sebou nese zabíjení a ničení. I když je omezena na malý kus země. A já? Na rozdíl od pánů sedících na polstrovaných židlích držím palce těm obyčejným Ukrajincům a Rusům, kteří musí umírat ve válce, jež není v jejich zájmu. Proto je třeba zasednout k jednacímu stolu.

Jaroslav Kojzar