Je sechs hodin

»Je sechs hodin«. Nebojte se, nezbláznil jsem se, ani nespletl německé slovo »sechs« s anglickým »six«. Chápu ovšem, kdyby tomu tak bylo, že bych byl »in« nebo dokonce »clear« nebo »cool«. Dnes se totiž naše mluva, zvláště ta televizní, nemůže obejít bez angloamerikanismů. Nebylo by to moderní a ten, kdo by nepoužil nějaké to slovo z angloamerického slovníku, by nemohl uspět a cítil by se jako socka. Výjimečně se toto české »obohacení« našeho jazyka, tedy socka, dostalo i do naší mluvy. Co znamená, víme. Ono »Je sechs hodin«, mělo však před sedmdesáti osmi lety svůj význam, i když bylo vysloveno předčasně, nebo spíše spontánně. Vyslovil ho tehdy český hlasatel Zdeněk Mančal a aniž o tom věděl, dal pokyn k Pražskému povstání.

Všechno tehdy mělo být totiž jinak. Podzemní hnutí reprezentované Českou národní radou s tím, jak se blížili ku Praze osvoboditelé – bylo už osvobozeno Brno, Ostrava, Rudá armáda Koněvova frontu byla před Krušnými horami, Vysočina už otevřela své brány Malinovského vojákům, US Army byla v Aši, Tachově a Chebu a před Domažlicemi, plánovalo povstání, které by donutilo Němce konečně kapitulovat. Berlín už totiž nebyl hlavním městem nacistické říše. V něm nad Reichstagem, Říšským sněmem, vlála rudá vlajka. Jen v české kotlině se držela skoro milionová stále ještě dobře vyzbrojená wehrmacht a SS divize. Praha při tom nebyla jen hlavním městem, ale místem, kudy bylo možné se dopravit z jedné stany Vltavy na druhou. Měla dostatek mostů a to bylo z vojenského hlediska v té době rozhodující. Jednoduše řečeno, rozdělovala nacistické síly na dvě části.

Česká národní rada a jí podřízená vojenská velitelství Alex a Bartoš však datum povstání stanovily na 7. května (příp. na šestého), kdy jednotlivé odbojové skupiny měly být už patřičně připraveny. Jenže komunikace fungovala špatně. Rozhlasáci se připravili na 5. května. Když však nepřišel signál z ústředí, rozhodli dál nepokračovat a vrátit se do běžné práce. To ovšem Mančalovi nikdo neřekl a tak do éteru byla vyslána zmíněná tři slova.

Signál k povstání byl vysloven, i když se německý ředitel v krátké době pokusil znovu ovládnout vysílací studio. Nepodařilo se mu to. Německá hlasatelka do studia vpuštěna nebyla.

V devět hlasatelé Mančal a Junek strhli německé nápisy z hlasatelny a uzavřeli všechny spojovací přístupy. Ve tři čtvrtě na deset byl pořad o českých tancích vysílán už jen česky. V jedenáct do budovy bočním vchodem přijel oddíl německých vojáků, ve tři čtvrtě na dvanáct je doplnilo šedesát pět příslušníků SS. Ve stejné době dva přenosové vozy i s aparaturami odejely do Klárova ústavu slepců. Do přízemí rozhlasové budovy vnikla zásahová policejní jednotka z Bartolomějské. Následný střet mezi nacisty a českými policisty byl už krvavý. Na české straně zahynul uniformovaný policista Svoboda. První mrtvý z povstání. Jeho jméno dodalo povstalcům malý symbol. Stále se však vysílalo z budovy.

V půl jedné podle ustáleného plánu začal hlasatel Kozák číst pravidelnou zprávu o situaci na frontách. Po slovech »za velkých krvavých…«, jež nedořekla myšlenku, převzal mikrofon opět Mančal: »Voláme českou policii do rozhlasu, střílí se zde«. Bylo 12,34. K rozhlasu se začali sjíždět nejen volaní policisté a bývalí příslušníci armády, ale bojovníci ze širokého okolí. Jedním byl i můj otec… Byl mezi těmi, co vnikli střechou vedlejšího domu do budovy rozhlasu, zatímco další desítky povstalců především z Balbínovy ulice postřelované z německého lazaretu ve škole Na Smetance, se pokoušeli dostat dovnitř přes zabarikádované dveře či dosažitelná okna. Tam uvnitř stále byli hlasatelé vysílající do éteru své: »Voláme českou polici, české četnictvo, české vojsko, aby přišly do českého rozhlasu na Fochově třídě na Vinohradech«, aby později volali i Rudou a americkou armádu. To však se už pomalu začalo vysílat z českobratrského Husova sboru na Vinohradech a později z dalších míst…

Tak začalo Pražské povstání, den, kdy v noci na výzvu České národní rady, bylo postaveno 1583 barikád, kdy v čtyřdenních bojích zahynulo na 3700 lidí a zničeny byly desítky domů, vlastně skoro celé holešovické předmostí, kdy nacisté na Pražačce a jinde vraždili i ze sklepů vytažené obyvatele, kdy na pankrácké pláni umírali mladí kluci, když se pokoušeli vzdorovat SS jednotkám…, kdy z Bubenče a Dejvic bylo nacisty vytvořeno kolem budov německé techniky opevněné město a kdy se ku Praze začaly stahovat plně ozbrojené bataliony SS. Definitivní osvobození nakonec přišlo z východu, kdy sovětské tanky pronikly i do nejzapomenutějších míst města, kde se stále ještě bojovalo a byli mrtví. Ale k tomu se 9. května v jiném zamyšlení ještě vrátím.

Zatím zůstaňme u toho »Je sechs hodin«. Nikoli u »Je six hodin«, což by se zřejmě řeklo dnes. Ale to bychom museli být »in« nebo »clear« či »cool«, a to já nechci.

Jaroslav Kojzar