Je Čína systémový rival anebo nepřítel?

Všichni jistě dobře chápeme, že tato dvě přirovnání nejsou totožná. V minulém týdnu byly v médiích zveřejněny výňatky z nové bezpečnostní strategie Německa, podle které je »Čína partnerem, konkurentem a systémovým rivalem«. To vše dává logiku. Čína je pochopitelně partnerem v oblasti obchodu a investic. Je obrovským trhem s 1,4 mld. obyvatel, ale je současně také konkurentem Německa na třetích trzích. Přitom je druhým největším obchodním partnerem Německa. A že je »systémovým rivalem«, je rovněž pochopitelné a logické, neboť Čína a Německo jsou země s rozdílnými společenskými systémy, se zcela jinou strukturou společenského uspořádání.

Český prezident Pavel se nechává při různých příležitostech slyšet, že Čína »není přátelskou zemí«. Tak se vyjádřil na nedávném Kodaňském summitu. Tak se ale také vyjádřil v minulém týdnu na shromáždění za přítomnosti tchajwanského ministra zahraničí.

V minulém roce uskutečnila agentura STEM ve spolupráci s některými institucemi (např. Nadace F. Eberta) na objednávku jedné z největších českých bank velmi detailní průzkum veřejného mínění pod názvem »Česko 2022«. Jedna z otázek v rámci tohoto průzkumu, jehož výsledky byly zveřejněny, byla, jak lidé vidí začlenění a směřování naší republiky. Plných 33 % lidí odpovědělo, že republiku vidí jakou součást Západu. Zajímavé je, že 30 % respondentů odpovědělo, že si přejí, aby Česko bylo mostem mezi Západem a Východem (abych byl zcela korektní, bylo použito formulace »neutrálním mostem«). Tedy stará myšlenka prezidenta E. Beneše, vycházející z geopolitické polohy státu ve středu Evropy. Podle mého názoru je možné jedno skloubit s druhým. Jedno s druhým se podle mého názoru nevylučuje.

Nynější česká vláda, ale také většina mainstreamových médií, považuje strategii všech azimutů, kterou se snažil v zahraniční politice státu uplatňovat bývalý prezident Zeman (v letech 2005 – 2006 jsem takto charakterizoval jako premiér zahraničně-politickou pozici tehdejší vlády), za nadbíhání Rusku a Číně. S takovým názorem nesouhlasím. Je to orientace, která má své racionální jádro, mj. v potřebě českého průmyslu expandovat a prosazovat se se svými výrobky i investicemi, pro které je evropský trh těsný, také na jiných trzích. Je potřeba si připustit, že materiálním základem prosperity a vysoké životní úrovně obyvatel EU a Česka byl dovoz levných ruských surovin. Ten buďto skončil anebo bude ukončen a zejména země střední a východní Evropy ovládla v posledních dvou letech velká vlna inflace a z toho plynoucí významný pokles životní úrovně lidí.

Česká vládní administrativa, včetně špiček parlamentu, se místo řešení pádící inflace a obnovy hospodářského růstu zabývá neužitečnými otázkami typu rozvoje vztahů s Tchaj-wanem. Vidí tyto vztahy – velmi nerealisticky – jako alternativu ekonomických vztahů s ČLR. Přitom nevnímají fakta. Ta jsou jasná. Čísla nikdy nelžou. ČLR je druhým největším obchodním partnerem státu (Tchaj-wan je v pořadí obchodních partnerů Česka až na 32. místě). A levné a kvalitní čínské spotřební zboží, především obuv, textil, elektronika, je a bude vyhledáváno, a to nejen v Česku, nízko- a středněpříjmovými skupinami obyvatelstva. Také proto, že v současnosti klesá obecně jejich koupěschopnost.

Ministr zahraničí Tchaj-wanu navštívil v uplynulém týdnu Prahu. Byl zahrnut nebývalou péčí vysokých ústavních činitelů a zúčastnil se summitu, jenž byl zaměřen poněkud sinofóbně (proti pevninské Číně).

Nelze si nevšimnout, že prezident Pavel, pravděpodobně díky svým poradcům, převzal (nejen) na tomto summitu americký přístup, že Čína je hrozbou pro Západ a tedy i pro Českou republiku. Je to zarážející rozdíl proti pragmatické a rozumné formulaci použité v nové bezpečnostní strategii Německa.

Německý průmysl má samozřejmě zájem exportovat do Číny své výrobky. A to včetně německých automobilů, ve kterých je také velké množství součástek a náhradních dílů vyrobených v Česku.

Čínská strana bere návštěvu zmíněného  hodnostáře Tchaj-wanu v Česku jako velkou provokaci. Čeští představitelé si zvykli být při návštěvách Tchaj-wanu jakýmsi předskokanem představitelů USA. Relativně často cestují na ostrov, který po nich navštíví i američtí představitelé. Loni to byla předsedkyně Sněmovny reprezentantů USA Pelosiová. Letos na podzim to bude nový předseda Sněmovny reprezentantů McCarthy. Uvidíme, zda Američané nyní nezvolí přeci jen poněkud jiný přístup. Už také proto, že ministr zahraničí USA Blinken při pondělním (19. 6.) jednání s čínským prezidentem Si v Pekingu, potvrdil zásadu jediné Číny jako konstantu americké zahraniční politiky a přístupu k Číně. Toto vyjádření by jistě měli pozorně sledovat čeští ústavní činitelé, včetně prezidenta a předsedů parlamentních komor…

Ostatně, pro české představitele to budou možná na dlouho poslední výlety na Tchaj-wan, neboť počátkem příštího roku se na Tchaj-wanu uskuteční prezidentské a parlamentní volby, v nichž má velkou šanci na vítězství dnes opoziční strana Kuomintang (KMT).

Změnám trendů v tchajwanské politice nasvědčují výsledky komunálních voleb loni na podzim, v nichž KMT vyhrála zdrcujícím způsobem. KMT ve své politice vychází ze zásady jediné Číny a její političtí představitelé nehodlají ČLR provokovat úvahami o vyhlášení plné nezávislosti ostrova na Číně. Takovou deklaraci by Číňané zřejmě považovali za casus belli. Konec konců, podobně by se dívali na případné iredentisty také Američané, pokud by o odchodu z americké Unie vážně uvažovaly například Portoriko nebo Havajské ostrovy.

Nejvyšším vládním představitelům Česka tedy chybí smysl pro realitu a úplně se vytratila jejich schopnost dělat vlastní, nezávislou zahraniční politiku republiky v národním zájmu.

Jiří Paroubek