Je 7. listopad

Je 7. listopad. O událostech, které se staly před sto sedmi lety ve vzdáleném Rusku, se napsalo mnoho knih. Chytrých i velmi hloupých. Pravdivých a také nepravdivých. Tak, jak to příslušný autor potřeboval pro své zdůvodnění podle hesla: Napřed rámec děje a pak dosazení zdůvodňujících událostí.

Právě to jsem si uvědomil při čtení studie spisovatele Jana Beneše Čas voněl snem, s podtitulkem Stručný přehled dějin VKS(b), kterou mám ve své knihovně a dostal jsem se k jejímu čtení až teprve nyní. Dozvěděl jsem se z ní totiž, že vlastně s tehdejší Říjnovou (listopadovou) revolucí bylo vlastně všechno jinak, že John Reed, americký novinář, který se přímo účastnil tehdejších revolučních událostí a popsal je ve své knize Deset dnů, které otřásly světem, nám sdělil vlastně to, co se zčásti vůbec nestalo, že při tom citoval slova Lenina, která představitel revoluce nikdy nevyslovil. Rozdíl je ovšem v tom, že Jan Beneš v říjnu 1917 v Rusku nebyl a Reed ano. Beneš, nehistorik píšící svou knihu z americké emigrace, vlastně snad dokonce nikdy ani v samotném Rusku nebyl a na rozdíl od Reeda nebyl tedy nejen pamětníkem, ale neměl jako L. Aragon (Souběžné dějiny) k dispozici informace ze sovětských archivů, které mu připravili archiváři, stejně jako L. Giurkó (Podobizna bez retuše), jenž k osobě Lenina přistupoval přísně sociologicky, anebo jiní badatelé. Zřejmě i tak, jako je tomu v případě Jana Beneše, se nechá psát historie, ale pak už ovšem ani o historii mluvit nelze, i kdyžkniha o konkrétní události má třeba několik stovek stránek.

Je tedy 7. listopad, podle Jana Beneše jen datum, které vlastně bylo vrcholem toho, co bylo už několik dnů skutečností. Ano, do jisté míry je to pravda. Pouze však do jisté míry. Pro odpověď na jím nevyřčenou otázku bychom se museli vrátit až na samý začátek Únorové (březnové) revoluce, kdy část vojáků v Petrohradě obrátila zbraně proti policistům. Vláda přestala vládnout. Město ovládla anarchie. Car, který se sám jmenoval vrchním velitelem vojska a nebyl dlouhodobě v hlavním městě, proto dostal spěšný telegram od předsedy Dumy Rodzjanka: »V hlavním městě zavládla anarchie. Vláda je ochromena. Doprava potravin a topiva v chaosu. Sociální nespokojenost roste. Na ulicích jsou přestřelky… Jeví se nezbytným jmenovat někoho, kdo se těší obecné důvěře, aby vytvořil novou vládu. Jakýkoli odklad je nemyslitelný…« A car? Telegram přečetl, odložil a řekl: »Ten tlustý Rodzjanko už zase napsal hromadu nesmyslů, na které se nebudu namáhat odpovědět.«

Za čtyři dny, po té, co se situace stala neudržitelnou, cestou do Petrohradu musel abdikovat. Po jeho odchodu se na čas situace stabilizovala. Jenže největší přání strádajících vojáků a těch, co hladověli doma, bylo ukončení války a zajistit si doma kus zatím jen částečně rozparcelovávané půdy. To však nebylo v programu vlád, které přišly. Naopak, poslední demokratický premiér před Říjnem, Kerenskij, slíbil dál udržovat východní frontu a s nějakou pomocí strádajícím rodinám bez mužů nepočítal.

Ocitli jsme se v říjnu 1917. Situace z února (března) se opakovala. Moc byla vyhozena na ulici, a čekalo se, kdo ji zvedne (Vzpomínáte? Zdeněk Mlynář po listopadu 1989 pronesl podobná slova).

Byla doba, kdy se nikdo nehnal za převzetím moci, přitom chyběly potraviny, sliby se neplnily, vláda přestala vládnout. Měla však stále dost sil případné povstání – revoluci, zabránit. Jenže, co politik či generál, to jiný zájem, proto se stejně jako na Titaniku, když se potápěl, i 7. listopadu v Petrohradu tančilo. Tedy ti, co měli na to žít stále ještě na úrovni. Onoho večera dokonce Šaljapin zpíval Dona Carlose (opera stejnojmenného názvu od G. Verdiho), tramvaje v okrajových čtvrtích jezdily bez přerušení a po polovině mostů bylo možno přejít, aniž kdokoli kohokoli kontroloval. I o tom psal John Reed. O plánovaném kroku vyplývajícím z nastalé situace. To, co se totiž mělo odehrát, se odehrálo na břehu Volhy ve Smolném a o kousek dál na Senátním náměstí a u Petropavlovské pevnosti, poblíž které kotvila Aurora. Paralyzovaná vláda nebyla schopna zakročit. Je pravdou, že její neakceschopnost umožnila klidný přechod staré moci do rukou nové. Rozhodl o tom výsledek Druhého všeruského sjezdu sovětů a k tomu několik set námořníků a putilovských dělníků, kteří konali podle předem připraveného plánu. Nekrvavé vítězství umožnilo jistý přepych, nejen pokud jde o ministry ze Zimního paláce, ale i pokud jde o členy Dumy zasedající v Tavridském paláci. Námořníci je mohli propustit a nařídit jim, aby odešli domů. Jen předseda Kerenskij, ještě před dobytím Zimního paláce, údajně skryt v americkém diplomatickém autu, odejel v noci ke generálu Krasnovovi, jehož vojska byla nejblíže, aby mu nařídil táhnout na Petrohrad a zlikvidovat vzpouru.

Ještě den před osudovým Druhým všeruským sjezdem sovětů dělnických a vojenských zástupců, tedy před 25. říjnem (7. listopadem) proběhl rozhovor, který byl pro situaci charakteristický. Tehdy se ministr zahraničí Kerenského Prozatímní vlády setkal s americkým vyslancem Francisem (podle J. Beneše) a sdělil mu, že ministři očekávají bolševický revoluční pokus již ten den v noci, a na otázku, zda jsou vládní síly připraveny ho zlomit, odpověděl přímo: »Myslím, že můžeme, ale doufám, že k ní (k revoluci) dojde, ať už ji zlomíme nebo ne«. Pak prý dodal: »Jsem unavený z té věčné nejistoty a napětí.«

K revoluci opravdu došlo. Leninova strana zvítězila. V městských částech, kde neběžely dějiny, byl zatím stále klid. Přitom o konci Prozatímní vlády se většina obyvatel města dozvěděla až během následujícího dne. Také tehdy mohli ještě jít na Delibesovu Coppélii, kterou tančila nedostižná Tamara Karsavinová, či třeba zajít na čaj do některé z cukráren na Něvském prospektu. Těch byly tehdy v pětimilionovém Pitěru stovky. Odpor byl v následujících dnech minimální. Jinak tomu ovšem bylo v Moskvě a v řadě dalších míst. Tady se nová moc musela teprve vojensky prosadit. Ani následný zásah Krasnovových jednotek se se vzbouřeným Petrohradem nedokázal vypořádat.

Výstřel z Aurory, vlastně z Petropavlovské pevnosti, byl už jen jakýmsi zvonem, který měl obyvatelům hlavního města oznámit, že přišla nová doba. Znamení k povstání totiž už vlastně nebylo třeba. Po klidném vítězství však v Rusku začalo složitější období, jež mělo stát ještě mnoho snažení, krve a slz. Snad jen Lenin tušil, jaká úskalí bude třeba překonat. Proto ve svém Dopise sjezdu (25. 12. 1922) delegáty upozornil i na některá úskalí, jež by mohla vzniknout po jeho smrti vzhledem k osobním vlastnostem dosavadních vůdců. V něm se objevila kritika Stalina, Trockého, Bucharina, Pjatakova, Kameněva, Zinověva. Pokud jde o Stalina, dokonce navrhl zvážit jeho odvolání z funkce generálního tajemníka bolševické strany, protože soustředil ve svých rukách nesmírnou moc, »a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetně tuto moc uplatňovat«.

7. listopadu podle gregoriánského kalendáře (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil) se tedy uskutečnil první krok vedoucí k moci. O tom dalším, tedy úkolech, které musí sovětské Rusko splnit, chtělo-li, aby v něm socialismus zvítězil, hovořil Lenin později. To však už od Října uplynulo několik let a v roce 1920 skončila poslední válka. Řekl tehdy: »Nejdůležitější, nejnesnadnější, nejméně dokončenou naší věcí je: hospodářská výstavba, vybudování ekonomického základu pro novou, socialistickou budovu místo rozbořené budovy feudální a zpola rozbořené budovy kapitalistické. V tomto nejdůležitějším a nejnesnadnějším díle nás stihlo nejvíce nezdarů a dopustili jsme se nejvíce chyb…« (14. 10. 1921). V jiném dokumentu doplňuje o další důležitý moment, který je na cestě k socialismu třeba vzít v úvahu: »…k vytvoření socialismu (je) zapotřebí jisté kulturní úrovně« (O naší revoluci, 17. 1. 1923), a proto »naším nejdůležitějším úkolem nyní je: učit se a ještě jednou se učit…« (Pět let ruské revoluce, Bulletin IV. kongresu Komunistické internacionály, 16. 11. 1922).

Brzy poté těžce onemocněl a v lednu 1924 zemřel, aniž mohl usměrnit mnohé, co se ještě muselo vykonat. Jeho záměr – vyhnout se překotnosti a vybudovat sovětské Rusko jako moderní stát, který nemůže ohrozit žádný nepřítel, se uskutečňoval. Často se ovšem zapomnělo na jeho slova o tom, že zničit tuto stavbu mohou jen její budovatelé, tedy dodejme: my sami, ti, kteří jsme byli u toho.

Je 7. listopad (25. říjen podle starého kalendáře), doba připomínání. Třeba toho, že Velká říjnová socialistická revoluce přes všechny překážky a snahy zničit Sovětský svaz dokázala ovlivnit vývoj celého 20. století a vlastně, ač si to odpůrci socialismu nechtějí připustit, i dvacátého prvního.

Jaroslav Kojzar