Staří lidé se často ve svých vzpomínkách vracejí do minulosti, zvláště pak do dob svého mládí. Prý, četl jsem, onu dobu glorifikují a nadsazují nad tu současnou. A při tom jde jen o to, že tehdy to byl čas jejich mládí, tedy »pohádka máje«. Četl jsem dokonce, že tady je důvod, proč stále máme dost nostalgiků vzpomínajících na »předlistopad«. Možná, že v těchto slovech je kus pravdy, pokud jde o ony »májové« vzpomínky, ale nemohu za to, také ona doba v lecčems není »k zahození« a kdyby nebyla zkresleně předkládána mladé generaci, tak nevím, nevím.
Dnes se však chci vrátit daleko, daleko zpátky, k připomenutí odkazu Bohumíra Jaroňka, od jehož smrti 18. ledna uplynulo devadesát let. Díky jemu a jeho sourozencům, a vlastně také dalším rožnovským vlastencům, vzniklo v roce 1925 Valašské (Moravské) muzeum v přírodě, zdejší skanzen, rozvíjené pak jeho následovníky, a to i v době, kterou nazýváme socialismus. Tehdy se ovšem zrodila také řada dalších sestřiček a bratří tohoto muzea s cílem, aby se zachovaly stavby, v nichž žili naši předci, a to po celém území naší republiky. Ona poúnorová léta byla i dobou sbírání lidových písní, vzniku souborů, které s nimi soutěžily, shromažďování památek všeho druhu na život obyčejných lidí. Dbalo se, aby nejen pro další generace zůstaly památky na šlechtu žijící na hradech a zámcích představovanou v návštěvnických okruzích, ale zvláště na ty, kteří vytvářeli svýma rukama minulost a bohatství této šlechty, aby se ta současná generace mohla dostat na dnešní úroveň. Uvědomujeme si to někdy? Anebo jen odsuzujeme staré lidi a staré věci a tvrdíme, že jsou brzdou? Bez minulosti by ovšem nebyla budoucnost. Někdo totiž musel objevit pro svět žárovku, abychom my dnes už měli počítače a mobily u ucha. Ostatně i ty dnešní počítače mají svou »pravěkou« minulost, bez níž by nebylo možné je nyní využívat.
Od počítačů jsem se dostal tedy k minulosti a jejímu vlivu na dnešek. Jenže minulost nepřišla sama sebou. Museli být lidé, kteří ji vytvářeli a vytvořili. A jsem opět u Bohumíra Jaroňka. Zlínský rodák projel skoro celý »evropský« a blízkovýchodní svět. Živil se na těchto cestách jako modelér, kompozitér majolikové výroby, asistent u dvorního fotografa v Budapešti, atd. Když se vrátil domů, společně se stejně nadanými sourozenci se odstěhoval do Valašského Meziříčí, aby se později usadili v Rožnově p. R., kde si zřídili gobelínovou dílnu a malírnu porcelánu. Bohumír si navíc přibral i dřevoryty. Už v Meziříčí ho však napadlo zachovat některé z rožnovských domů pro budoucí generace, a tak ještě před Velkou válkou přišel s myšlenkou vytvořit přírodní muzeum, kde by tyto stavby byly zachovány. Nakonec se sourozencům a členům zdejšího Muzejního spolku podařilo nápad prosadit a zorganizovat v červenci roku 1925 velkou slavnost, jež otevřela brány do postupného vznikání velkého muzea v přírodě, vzoru, jak jsem již napsal, pro mnohá podobná zařízení. Ale to už bychom se většinou opravdu posunuli do doby »znevažovaného« socialismu.
Bohumír Jaroněk zemřel přesně před devadesáti lety. Byl pohřben na tzv. Valašském Slavíně, hřbitově kolem kostelíka sv. Anny, společně se svým bratrem. Kromě něj tady odpočívají svůj věčný sen také Emil a Dana Zátopkovi, olympijští vítězové Jiří Raška a Ludvík Daněk, spisovatelka Marie Podešvová, malíř Jaroslav Frydrych či zpěvačka Jarmila Šuláková a další osobnosti Valašska.
Jaroněk měl mnoho pokračovatelů. Od sedmdesátých let až do svého důchodu to byl především Jura Langer, jehož jméno dnes vyzvedávají encyklopedie. Měl velkou zásluhu na rozšíření muzea, jež dnes patří pod správu ministerstva kultury, i o jeho propagaci. Tím podnítil vlastně také zájem návštěvníků o další skanzeny, ať již jde o polabský Přerov n. L., vysočinský Veselý Kopec, středočeskou Kouřim či třeba malou, ale zajímavou Třebíz, atd. Znali jsme se, studovali spolu a společně s dalšími spolužáky jsme se jemu a jeho budoucí ženě Jarce obdivovali, že všechny prázdniny jezdívali na Slovensko, na Oravu, a tady pomáhali zřizovat zdejší museum v přírodě a vytvářet i oravské muzeum. Jeho odvahu jsme však neměli a zůstávali doma. Později jsme, já také, litovali, že jsme se nevydali jako on s Jarkou do dálav a tady po sobě nezanechali něco, co nás všechny přečká. Od sedmdesátých let se manželé Langerovi usídlili v Rožnově a Jura, jako náměstek pro etnologii, tady dokonale navázal na plány Bohumíra Jaroňka a mohl je začít uskutečňovat. V té době jsem s ním pro náš deník dělal rozhovor o skanzenu a spolu jsme vzpomínali na léta studií a doby po nich. Hlavním tématem byl ovšem rozvoj muzea, ale to bychom se museli zastavit i u těch znevažovaných předlistopadových dob.
Jaroslav Kojzar