Janáček slovanský

Je Rok české hudby. Rok, v němž vzpomínáme na Smetanu, Dvořáka, Janáčka. U každého z nich číslo čtyři něco významného znamená. My si v tomto týdnu, 3. července, vzpomínáme především na Leoše Janáčka, rodáka ze severomoravských Hukvald, kdy se právě zde v roce 1854 narodil. Psal jsem o něm v souvislosti se zákazem vystupovat v Česku pro ruskou pěvkyni Netrebko. Nejsem muzikolog, nechci se odborně zabývat jeho dílem a životopis si lze přečíst na internetu. Proto jen jeden moment, u něhož se chci dnes zastavit. Byl-li někdo tak bytostně národní a slovanský, byl to právě on.

Leoš Janáček do sebe vstřebal zpěvnost Podbeskydí, Lašska, Slovácka. Zdejší hory a písně s ním putovaly nejen do Brna či Prahy, která mu ovšem nepřirostla k srdci,i když se »její slávu« pokusil vyzpívat v opeře Šárka.

Byl český vlastenec, Moravák srdcem, Slovan přesvědčením. To ho dnes jistě degraduje. Jsme prý Evropané, patříme na Západ a slovanství je údajně symbolem pro Východ. I tak lze chápat dnešní vítěznou propagandu. Proto k mladým lidem směřuje celá plejáda hudebních směrů, na koncerty přijíždějí přední interpreti a soubory angloamerické hudby. Doba je taková a kdo s ní nesouzní, je vyřazen. Pro mladé nepamatující minulost jistě tragédie, a tak i ti, co by nepodlehli, postupně podléhají a zařazují se do proudu.

Ale jde mně o Janáčka. Brát jeho dílo jako pouhý pozůstatek minulosti a předmět poslechu staromilců? Tam by se chtěli současní pseudoevropané dostat. Vymazat minulost z paměti a z mladých udělat poslušné ovce. Je na nás, na generacích, které mají své zkušenosti, aby tomu zabránily, i když chápu, že to není a nebude jednoduché. A znovu jsme u Janáčka. U jeho Glagolské mše, Hukvaldských písní, sto sedmdesáti čtyř národních písní moravských, u opery Její pastorkyňa, Příhod lišky Bystroušky, Výletů páně Broučkových, u operního zpracování Čapkovy Věci Makropulos, u Lašských tanců. Snad nenajdeme jiného hudebního skladatele, který by byl tak národní jako Janáček. Nedivme se pak i jeho slovanství. Jsme slovanský národ. V minulosti jsme mnohokrát trpěli pokusy ovládnout nás a poněmčit. Díky svému slovanství nás nečekal osud Polabských Slovanů a dnes vlastně Lužických Srbů. Proto se část Janáčkova díla inspirovala na slovanském východě. Jmenuji např. jeho opery Káťu Kabanovou (podle dramatu A. Ostrovského) či Zápisky z mrtvého domu (F. Dostojevskij), jeho orchestrálního Tarase Bulbu (N. Gogol).

Připomeňme, že byl také otevřeně sociálně cítící. Obdivoval se Bezručovým básním. Věděl totiž, že jsou odrazem zdejšího života, bídy a vykořisťování. Proto napsal tři skladby pro mužský sbor, jež vycházely ze Slezských písní –  Kantor Halfar, Maryčka Magdonova, Sedmdesát tisíc a podle S. Čecha Šumařovo dítě.

Vážím si však jeho češství. Přesto, že byl tak národní, dokázal proniknout se svou hudbou daleko za naše hranice a postavil se vedle Smetany a Dvořáka na pomyslnou první příčku mezi českými skladateli, kteří zaujali svět. To ovšem dokazuje, že světovost není rovna odrodilosti, kam by náš národ rádi dostali ti, kteří myslí, že právě oni jsou vrcholem celých našich středoevropských dějin. Slovo »národní« se v tomto případě ani neodvažuji napsat. Velcí u každého národa jsou totiž ti, co se neodrodili a kterým nejde pouze o jejich osobní prospěch. To Leoš Janáček dobře věděl, proto jeho dílo dosáhlo světovosti.

Jaroslav Kojzar