Jedenáctého února 1945 skončila v v Livadijském paláci na Krymu Jaltská konference (krycí název: Argonaut). Snímky sedících státníků ukazují, že ještě byla zima a že bylo nutné na sebe vzít teplé kabáty. Šlo vlastně o jednu ze tří konferencí, kdy se nejvyšší představitelé nejvýznamnějších spojeneckých mocností sešli en face, aby prodiskutovali budoucnost Evropy. Šlo zároveň, což nikdo z těch tří státníků (Churchill, Roosevelt, Stalin) nevěděl, o jejich poslední setkání, protože na té příští schůzce – Postupimské – měly Spojené státy a vlastně i Velkou Británii zastupovat jiní mužové. Jen Stalin zůstal a »uhájil si své místo na křídle«, tedy vedle amerického prezidenta, jenž jako arbitr sedával při fotografování uprostřed. Arbitrem nebyl. To je omyl. Roosevelt dokázal jen zklidnit horké hlavy,Truman pak do bolístky nasypat trochu soli.
Tak tedy Jaltská konference. Na Krymu, jenž byl tehdy součástí Ruské sovětské federace (RSFSR), nikoli Ukrajinské sovětské socialistické republiky, Ukrajiny. V Kyjevě od represí z třicátých let tehdy vládl Nikita Chruščov – ten samý, jenž v roce 1954, v době, kdy stál v čele celé SSSR, věnoval Krym i s jeho obyvateli, a to proti jejich vůli, Ukrajině.
Průběh jednání a leccos kolem byl již mnohokrát popsán. Podle dnešních výkladců byl jeho hlavní smysl v rozdělení Evropy na sféry vlivu, tedy to, že Stalinovi byly věnovány země z východní části kontinentu, což dodnes ukazuje, jak neprozíraví byli tehdejší vůdci Západu. Hledal jsem před časem pro to patřičný bod tehdejší dohody, který by mně toto tvrzení potvrdil. Ani v tajných dodatcích jsem však nic podobného nenašel. Takže, jak to bylo? V hlavami států podepsaném komuniké najdeme bod týkající se Německa a jeho – po definitivní porážce – okupace. Návrh na jeho úplné rozparcelování, jak navrhoval Churchill, a vlastně vytvoření situace, jež se blížila době před Bismarckem, přijat nebyl. Německo bylo jen rozděleno na čtyři okupační zóny. Svou zónu dostala i Francie. Jen linie styku stále ještě bojujících vojsk nebyla dohodnuta a mělo k ní docházet podle vývoje válečné situace, což se následně také stalo. (Nezapomeňme, že v únoru 1945 sovětská vojska stála před Frankfurtem nad Odrou, stále byla na kraji Slovenska a východní Prusko ovládal wehrmacht, Angloameričané překročili řeku Moder, nalézající se ještě na území Francie, a v severní Itálii stálo proti nim stále velmi silné seskupení armád, které blokovalo postup Spojenců.)
Dalším bodem byly reparace. Jejich plnění je dodnes nejasné. Zvláště pak, pokud se týkají Ruska, ale také nás, kteří naopak dotujeme SRN levnou českou elektřinou, jíž sami vyrábíme, a sami ji zpětně kupujeme za ceny, jež stanovují Němci a jsou přijatelné pro jejich občany.
Daleko jednodušší bylo vytvoření OSN (po skončení války v San Franciscu), i když i tady by dnešní renovátoři chtěli upravit členství stálých členů ve prospěch států NATO a dalších členů jejich »gé sedmičky«.
A jsme u bodu, který kritici Jalty mají na mysli. Jde o závazek každé ze signatářských zemí vytvořit podmínky, aby v osvobozených zemích zavládl vnitřní mír, pomohlo se strádajícímu obyvatelstvu, vytvořily se zde prozatímní vládní orgány, v nichž budou zastoupeny všechny demokratické složky obyvatelstva a které budou povinny vytvořit co nejdříve na základě svobodných voleb vládu odpovídající vůli lidu.
Podle dnešních mudrců šlo o rozdělení Evropy a věnování východních zemí Sovětskému svazu. Bylo to tak tehdy myšleno? V Itálii a Francii vznikly vlády jakéhosi národního porozumění – šlo o anglo-americkou zájmovou oblast. V krátké době byly z obou vlád vypuzeny komunistické strany. Stačil k tomu Marshallův plán a podmínky, které musely země, jež stály o americkou podporu, přijmout. V Řecku si pak vládu, tak jako v Jugoslávii, nárokovala protifašistická strana vedená komunisty – ELAS. Britové a Američané svými dodávkami zbraní a další podporou polofašistické armádě národně osvobozenecké hnutí krvavě potlačily. Jak říkat takovému režimu, jenž masově vraždí, potlačuje jakoukoli snahu o demokracii? Který na dlouhá léta vězní národního hrdinu Manulise Glezose a popravil zadrženého generálního tajemníka KS Belojannise.
V zemích, kterými prošla osvoboditelská Rudá armáda, vznikaly socialistické nebo sociálně zaměřené režimy postupně. U nás až v roce 1948. Volby v roce 1946 vyhráli komunisté, kteří, kdyby chtěli, mohli se sociálními demokraty vytvořit skutečně levicovou vládu. Nestalo se tak. Košická vláda dál pokračovala i po volbách. Nebýt unáhleného kroku pravice podporované ze Západu, bylo by tomu tak i dál. Podobné situace byly v dalších východních zemích. V některých se levice dokonce dostala k moci, aniž by byly osvobozeny z východu anebo Moskva do toho mohla podstatně zasáhnout (Albánie, Jugoslávie).
Jednání v Jaltě tedy ovlivnilo stávající zřízení osvobozených zemí jen vděčností tomu, kdo přinesl svobodu. Tento vliv byl ovšem podstatný. Proto Churchill prosazoval rychlejší postup anglo-amerických vojsk na východ a v případě Československa dokonce oproti dohodě vojenského velení vstup do Prahy ještě před příchodem Rudé armády. Jak ukázaly volby v roce 1946, ani to nemuselo být ovšem podstatné, protože ty v Plzni, jíž osvobodili Američané, vyhráli komunisté, avšak v Brně, osvobozeném Sovětskou armádou, národní socialisté.
Dalším bodem bylo Polsko. Tady se střetly protichůdné názory. Západní mocnosti prosazovaly převzetí vedení země po osvobození londýnskou vládou. Jenže v průběhu bojů se vytvořila na již osvobozeném území vláda druhá – lublinská, složená ze stoupenců východu. Bylo třeba dohodnout kompromis, což se sice povedlo, ale jak se ukázalo, ne zcela fungoval. Polsko bylo silně názorově rozděleno. Přicházeli vojáci, kteří bojovali s generály Beringem a Swierczewskim po boku Rudé armády – Armija ludowa, a proti nim stály síly, jež se snažily osvobodit Polsko vlastními silami a poslouchaly londýnské velení, což dokonce vedlo ke střetům. Jednání lublinské a londýnské vlády sice skončila pod tlakem Sovětů a Angličanů dohodou, ale až příliš vratkou, než aby se taková vláda dokázala dlouhodobě udržet u moci. Londýnský předseda Mikolajczyk se stal místopředsedou jednotné vlády, ale část jeho ministrů dohodu odmítala a nadále, už bez podpory mocností, pokračovala ve svých nacionalistických postojích a zůstala mimo hranice země.
Šlo také o první diskuse o hranicích. SSSR požadoval navrácení území zabraných po válce z let 1918 až 1920, v podstatě stanovených Curzonovou linií, a jako kompenzaci polskou územní ztrátu řešit na úkor Němců. Definitivní rozhodnutí v této věci učinila až jednání Postupimské konference.
Projednány byly i body týkající se Jugoslávie, jednoty po válce a vypovězení války Japonsku. Určité rozdílnosti v názorech trvaly dále v záležitosti potrestání válečných zločinců.
Jaltská konference tak dokázala sjednotit úsilí spojenců v poslední etapě války a při vytváření zárodků nového světa. Nemohla za to, že mocenské síly západu měly jiné cíle, než věčný mír založený na důvěře. Už v červenci roku 1945 byl Churchill připraven narušit mírové záměry. Důkazy o tom, že byl připraven vstoupit do války tentokrát proti Sovětskému svazu, existují. Jen se o nich nemluví. Tehdy už nebyl v čele USA prezident Roosevelt. Pouze to, že Moskva se o nich dozvěděla včas, přeskupila své síly a byla připravena agresi čelit, zabránilo naplnění těchto plánů.
Jaltská konference splnila svůj účel. Je jistě pravdou, že osvobozenecké síly umožnily v zemích, kam přišly, aktivizovat své stoupence. Ale nebylo to pravidlem. Rakousko bylo z velké části osvobozeno Sovětskou armádou, přesto se zařadilo do západního bloku, poněkud ovšem omezeným statusem neutrality. Na druhé straně Plzeňané, jak jsem se zmínil, nebyli ve volbách 1946 ovlivněni osvoboditelskou misí US Army. Ani současní výkladci to nemohou změnit. Je ovšem třeba na misku vah dát i to, že země na východ od Německa zažily mnohem krutější jařmo, než ty, které se ocitly od něho na západě. Osvětim a Treblinka vznikly v Polsku, Terezín v Česku, Mauthausen v Rakousku, Jasenovec v Chorvatsku. Chatyň byla v Bělorusku, stejně jako Lidice v Česku a Kĺak na Slovensku. Už to ovlivnilo rozhodování obyvatel po válce, když svoboda a demokracie měly zcela jiný zvuk, zvuk spojený se sociální rovností. Tehdy za ně lidé byli skutečně vděčni a nějaká přehnaná práva ve stylu Barnevernet, Gender, LGBT či ochrany majetku a vlastnictví na úkor všeho ostatního jim neříkalo nic anebo málo. Hlavní bylo zachování života a kousku obyčejné lidské svobody, lidského štěstí.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.