Jalový proti jalové

Kde nic není, ani smrt nebere – toto rčení zná každý. A určitě jste viděli i znamenitý francouzský film Prohnilí proti prohnilým, jehož název jsem v titulku parafrázovala.

Mezi Přerovem a Uherským Hradištěm je natažených ledva padesát kilometrů. Tady se ON, resp. ONA, narodili. Dokonce takřka ve stejný čas. ON 15. března 1981, ONA 24. června 1981. Takže se do dnešní strašidelné podoby vytvářeli blízko sebe. Jestli tam zrovna tenkrát byla nějaká mizerná voda nebo málo slunečního svitu či co (napadá mě ještě kontaminovaná půda), těžko s odstupem říct, ale aby na tak krátkou vzdálenost rostli div ne ruku v ruce takříkajíc jedním vrzem tací budoucí myslitelé, tady ve stoje děkujme štěstí.

Dámy a pánové,

dovolte, abych vám představila bývalou ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou a jejího neméně fortelného nástupce Mariana Jurečku. V neděli lehce po poledni byli na Kavkách u Moravce. Jako děti jsme měly za sousedy rodinu se třemi kluky a všichni chodili do pomocné školy. Jejich táta dost pil, no… Otázku, kterou tušíte, neboť se logicky nese vzduchem, však nepoložím. Proč zbytečně vyhazovat peníze za advokáty, že jo? Nicméně oproti těm dvěma byli tihle tři »pomocníci« opravdovými génii.

V těch nedělních OVM zasedla jalová proti jalovému (lze říct i opačně, aniž by se změnil smysl: jalový proti jalové). Rostlinolékař z brněnské Mendelovy univerzity a politoložka z Goetheho univerzity ve Frankfurtu rozumovali nad vytížeností a fungováním úřadů práce, nad platy jejich zaměstnanců, (ne)postupující digitalizací apod. Nedávno za ní, nyní za něho. Jestli jste to neviděli, dejte si to (zde), protože já vám k tomu nic moc dalšího nesdělím. Není totiž o čem. A o ničem se psát nedá. Už takhle mám sama pocit, že jen žvaním a hlavně dlouho…

Kdyby to aspoň bylo podle toho obvyklého mustru, že »on o voze, ona o koze«, dal by se zvlášť okomentovat jak ten »vůz«, tak ta »koza«, jenže tentokrát se potkali dva totálně jaloví. Oni si vlastně krom postpubertálních výtek, kdo komu rozkopl bábovičku, neměli co říct. Víte proč? Poněvadž on ani ona nevědí o práci a sociálních věcech zhola nic. Chlapi ve vesnické hospodě jsou po deseti kouscích a pěti velkých rumech uvěřitelnějšími Vytlačily, Ježky, Vengloši, Uhriny a Brücknery než tihle dva za střízliva ministry práce a sociálních věcí.

Je s podivem, že se někde na půl cesty nepotkali už v raném dětství. Vždyť nedaleko k sobě měli nejen na kilometry ale i rozumbradově.

Na druhou stranu… že se přitahují, to se říká o protikladech. Tudíž ta moje úvaha o vzájemném dětském shledání kdesi na půl cestě mezi Přerovem a Uherským Hradištěm je pošetilost, neboť tito dva jsou nabiti úplně stejným projektilem a fyzikálně by se měli odpuzovat. By se měli (podmiňovací způsob je relevantní)… no, snad jen v OVM, v nich si rádoby šli po krku – čili se odpuzovali…, avšak ona jalovost je poutá víc než manželský slib – bez ohledu na rozdílnou politickou příslušnost a náboženské vyznání.

Polský spisovatel převážně první poloviny 20. století, Stanislaw Jerzy Lec, napsal: »Nejsem zajedno s matematiky. Domnívám se, že souhrn nul je nebezpečné číslo.« Taky nejsem zajedno s matematiky…

Marie Krejčíková