Často přemýšlím o tom, co je to vlastně demokracie, kterou se tak často ohání premiér Fiala a jeho vládní tým. Znám původ tohoto slova, jehož výchozím článkem je řecká »vláda lidu«, tedy lidovláda. Ale ani v Řecku to, co sliboval název, se vlastně nikdy neuskutečnilo. »Lidem« nebyly ženy, ani otroci a vlastně ani ti, kteří nesplnili některá kritéria pro to, aby mohli být mezi »lid« přijati.
Začněme tedy volbami, které vlastně určí, co bude dál. Je nám vsugerováváno, že to je nejspolehlivější důkaz demokracie. Zjednodušeně řečeno vytvoří se politické strany, napíší si nějaký program, získají se sponzoři a pokud možno média, jež strany budou propagovat. Na první místo se postupně dostane kritika zaměření druhých, zvláště pak jednotlivých představitelů opozičních táborů. Hlavním »argumentem« se stane jakási jednotlivost, z níž se stálým opakováním a doplňováním za pomoci médií, zvláště pak televizí, stane nejdůležitější argument a rozšíří se mezi »lid«. A televizní redaktoři to umí přikrášlit, věřte mi. V samotné straně se kupředu budou posouvat ti, kteří hovoří přesvědčivě o všem, vypadají dobře na obrazovce a vyhnou se jim velké skandály, i když ani to nemusí vadit. Při tom se může počítat s tím, že na případný skandál se po čase zapomene.
Pak následují volby. V poslední době celou »demokracii« zkomplikovalo i rozhodnutí Ústavního soudu o koalicích přijaté těsně před posledními parlamentními volbami. Ale to je naše české specifikum.
Je toto ještě demokracie? Nebo by nad tímto pojetím demokracie mohla zaplakat? Proto nyní otázka: Skýtá tento způsob demokracie rovné možnosti pro všechny? Co je narušuje?
Především peníze. Ten, kdo jich má hodně, polepí města svými billboardy, vydá několik exkluzívních občasníků či plakátků, ale hlavně si koupí (koupě nemusí mít finanční průběh, stačí postupně vyměnit šéfy a některé klíčové novináře) televize či jiná média a »denně« propaguje své milce, přičemž ty druhé pomlouvá, vyhledává lži, jež je mají dehonestovat, zaměřuje se na zmíněné jednotlivosti, jež mohou působit negativně, a rozpitvává je tak dlouho, až »šedá zóna« (výraz socioložky Jiřiny Šiklové) uvěří. V boji o křesla postupně ztrácí smysl program předkládaný stranami, hlavním se stává osobnost toho, kdo ho propaguje, přičemž myšlenky v něm přestávají mít svůj účinek.
Jak však tomu zabránit a zamezit, aby se na volenou funkci nedostávali ti, co jim jde především o zvolení a na plnění slibů okamžitě po něm zapomenou?
Především zajistit, aby k volbám přišel každý kandidát se stejnými podmínkami. Zakázat tedy mohutné vydávání peněz za reklamu pro toho či onoho, pro tu či onu každou stranu. Také televize a média vůbec by se v době před volbami měla stát naprosto neutrálními. Nikdo by nedostal přednost a to nejen otevřenou, ale i skrytou. Třeba tím, že by byly zakázány pořady, které přímo či nepřímo mohou znevážit kandidáty. Mohly by pak rozhodovat programy, nikoli výběr těch nejotrlejších a nejvýraznějších v kritikách druhých. Dnes tomu tak není a zvláště Česká televize je ve svém zaměření velmi jednostranná.
Pokud tomu bude jinak, pak stále ti, kteří mají lepší sponzory, tedy ty, kteří později budou »tahat za jejich drátky«, kteří personálně obsadili vedení televizí či hlavních médií, jsou stále ve výhodě a o skutečné demokracii si budeme moci nechat zdát.
Dokonalý příklad nám tu předložila především Česká televize, když o zářijové mohutné protivládní demonstraci informovala jen minimálně. Na rozdíl od demonstrací Milionu chvilek. Následně pak dala více prostoru kritikům demonstrantů, než těm, kteří na Václavské přišli, protože se bojí budoucnosti.
Pak je tu povolební období. Tvorba řídících orgánů. Vyhrává nejoblíbenější nebo ten, který více v předvolebním klání nabídne či dokonce prosazuje reálná řešení. Ti ostatní, jde o český fenomén, se seskupí a vytvoří koalici, pokud ji nevytvořili, nebo nevytvářeli už předem. Ta dohromady vytvoří většinu, jako se to stalo v případě vzniku Fialovy vlády, a začnou se dohadovat o společném vládním programu. Předvolební body většinou zahodí za hlavu, protože je třeba přece najít »programové průniky« a při tom si vymyslí nové, pro něž by je možná voliči ani nevolili (viz Rakušanovy aktivity směrem k omezení tzv. nepravdivých informací či miliardové nákupy zbraní z USA, které prosadila Černochová). Nic nevadí, že voliči tu či onu stranu volili kvůli bodu, který se nakonec nedostal snad ani do diskuse koaličních lídrů. Hlavně, že ty a ty strany mají tolik a tolik poslanců, senátorů či zastupitelů a společně dokáží přehlasovat výherce voleb. Tak předvolební sliby, i kdyby chtěly být skutečným vítězem plněny, už vůbec nemají naději na úspěch. Volič opět »ostrouhal mrkev«.
Naštěstí je velmi zapomnětlivý a tak za čtyři roky bude volit opět tytéž nesplněné programy a zřejmě si to ani neuvědomí. Kampaň podložená množstvím peněz, jež před volbami jako kladivo bušila do voličů, zakryje paměť. Navíc právo volit dostanou další voliči a část starších, kteří si přece jen mohli pamatovat, odejde navždy.
Do čela země se tak dostanou i ty politické síly, i když třeba vyměnily vůdce, které nejsou voliči preferovány (namátkou jmenuji paní Pekarovou Adamovou).
Pseudodemokracie je tak naplněna.
Václav Šenkýř