Izrael, Libanon a mrtví

V pátek 19. června v jižním Libanonu po útoku izraelské armády zahynulo 47 lidí. Něco ozbrojenců, něco civilistů. Kolik těch, kolik oněch? Kdo to ví? Ostatně to není ani důležité. Trumpova akce mající vést k míru, anebo alespoň k dočasnému klidu na Blízkém východě, jakoby nikdy nebyla vyjednávána a stvrzena podpisem. Izraele se nic netýká, ani ta dohoda. Proč také? Kdo se odváží vyhlásit embargo na cokoli pocházející odtud, nebo nedodat něco svým tamějším obchodním partnerům?

Stát, který vznikl z milosti Evropy a světa v minulém století v roce osmačtyřicátém, patří mezi mladé země. Cílevědomé a mající jediný mezi všemi pravdu. Podle jistého tvrzení, jde o vyvolený národ. Jenže těch vyvolených od časů pisatelů nejstarší části Bible bylo víc než dost. Zůstaňme proto u nevyvolitelnosti, u jednoho z národů, který měl jenom těžký osud. Kdyby se snad jiný národ choval stejně, bude obviněn z totality, nedemokracie a z hrozby pro demokratický svět. Kdo se toho však v případě Izraele odváží? Prý, jak tvrdí sami Izraelci, se jen brání, Co však těch desetitisíce mrtvých civilistů v Gaze, co stovky v Libanonu, co desítky desítek v Íránu?

V sobotu 20. června ranní zprávy hlásí dalších osm mrtvých na libanonské straně. Obyvatel zdejších jižních osad. Civilistů.

Trump podle českého zpravodajství prohlásil, že »má neomezenou moc«. Proč však, byla-li by to pravda, nezajistí, po odsouhlasení íránsko-americké dohody, jež se týká vlastně také Izraele, aby konečně byl i zde »mír mezi olivami«? (použita část názvu filmu Giuseppe De Santise).

Protože premiér Netanjahu a jeho armáda si vlastně mohou dovolit, na rozdíl od amerického prezidenta, všechno? Trump jenom blufuje a hraje svůj poker? Proč však česká diplomacie, ta předešlá i ta dnešní, se staví na stranu Izraele? Neříkejte mi, že je to vinou souvěrců! Něco nás spojuje, ale co? Minulá vláda zablokovala unijní rezoluci proti ničení Libanonu, ta dnešní, ač ví, co se tam děje, do Izraele létá na úrovni dokonce ministrů a vyjadřuje mu svou podporu. Proč? Protože Izrael má pravdu? Pravdou však je nejen hrůzné vraždění komandem Hamásu v jedné z izraelských osad, ale také podivný vznik státu Izrael, jenž vyvolal genocidu Arabů, a jeho rozšíření do dnešních hranic. Pravdou je i přivlastnění Golanských výšin izraelským státem a srovnání půlky Gazy ze zemí, vč. humanitární katastrofy. Proč tedy? Opravdu proč? Protože některé ekonomické vazby nás spojují? Jsou v tom zbraně a zbraňové systémy? Další peníze pro výrobce munice a bohatnutí jedněch na smrti jiných? Snad. Nejspíše. I stálá lítost nad holocaustem. Jenže ta není naše. Ta je německá, ta je britská a francouzská, protože Hitlera nechali k holocaustu dojít. Přitom znali jeho hrůzné teorie nejen z Mein Kampfu, ale také z židobijeckého Stürmera.

Nyní v Izraeli žije už nová generace. Ta, která nepamatuje šoa. Prý vychovaná v demokracii. Ale copak může demokrat zabíjet druhé civilisty v jiné zemi, aniž byla vypovězena válka?

Chápu, že Hizballáh je nepřítelem Izraelců. Sdružuje potomky vyhnaných Palestinců, kteří se nechtějí smířit s tím, co se v minulosti stalo. Má pro to své důvody. Všechno se ovšem nechá řešit jednáním. Jen se musí chtít. Přece do nekonečna nebude platit ono hrůzné krev za krev!

Proč však se my snad nejvíce, vedle Spojených států, stavíme jen na jednu stranu sporu? Jako tvrdohlaví kluci. Neměli bychom už konečně také tady projevit svůj dospělácký pohled. Tam v Libanonu jde totiž nikoli o kuličky, ale o životy a majetek lidí, kteří tu mají své domovy.

Nejde ovšem jen o nás. Evropa také většinou mlčí. Tedy její média. Jen málokterá si dovolí kritizovat. Jako by bylo normální, že Izrael vraždí v Libanonu. Zato režimní žurnalisté se rozčilují z počtu mrtvých po ruských náletech na Ukrajinu. Nekritizuji. Vlastně se připojuji. Nenávidím zbytečné zabíjení. O těch, kteří zahynuli při ukrajinských útocích na Rusko, se nedozvídáme ovšem vůbec. Přesto, že v jednom případě šlo nedávno o školní mládež. Také tam totiž jsou mrtví. Také na zdejším bojišti platí oko za oko, zub za zub – to hrůzné heslo primitivů.

Dokud tam na Blízkém východě budou zbytečně zabíjeni lidé izraelskými vojáky, nemůže být klid nejen na konci Středozemního moře. Stále bude platit: čin – odveta. To opravdu my v Evropě, my v Česku, chceme? Jakákoli podpora jedné z bojujících stran může totiž znamenat jen pokračování ve vraždění. Proto jsem proti pokračování jednostranné podpory minulou i současnou vládou. Proto jsem pro vytvoření tlaku směřujícího k míru i na východě Středozemí. Věřím, že jako já myslí větší část naší společnosti.

Jaroslav Kojzar