Islám. Co by nás mělo varovat, ale nevaruje

Představa, že když nebudeme muslimy dráždit, že nás pak nebudou napadat a nechají na pokoji, je zcela naivní, a vychází z neznalosti Koránu a islámských představ vůbec. Stačí připomenout Islámský stát, který se ukázal být poslední nejextrémnější formou radikálního militantního fundamentalismu. Tento vřed civilizované společnosti je mnohem horší a nebezpečnější než jakýkoliv jiný typ organizovaného zločinu. Jeho aktéři jsou přesvědčeni, že bojují ve jménu Alláha, ve jménu Boha jediného a největšího. Jejich cílem je vytvořit nový celosvětový chalífát a tak naplnit Boží plán vedoucí ke spáse lidstva.

Jak sami říkají a nebojí se realizovat, tak zabít stovky milionů lidí ve jménu tohoto poslání, nic neznamená. Věří, že se jim touto cestou opět podaří zažehnout pochodeň k šíření vítězného islámu tak, jak se kdysi dělo na počátku islámu. Tehdejší úspěch v získávání nadvlády považují za důkaz, že se tak děje v intencích Koránu a Alláha. Naštěstí se podařilo tento chalífát porazit, ale to vůbec neznamená, že se tím porazily i myšlenky jeho strůjců. Proto nebezpečí radikálního islámu trvá i nadále. Ustupovat tomuto zlu, by bylo stejnou chybou, jaká se stala před druhou světovou válkou, kdy se naivně tolerovaly nacistické ideály celosvětového panství, pod hlavičkou Třetí říše.

Islamisté, na rozdíl od našich politiků nečekají, ale konají!!! Mix zcela odlišných životních hodnot nevytvořil a nikdy ani nevytvoří stabilní státní útvar. To si bohužel eurounijní vládní garnitura vůbec neuvědomuje. Muslimové to již dávno pochopili a proto svoji mocenskou vizi, vedenou v duchu Koránu, jasně zakotvili v islámském náboženství a jeho teologických výkladech. Evropo, prober se! Jinak, nechť Alláh je k nám milosrdný, protože muslimové tací nebudou. Stačí se podívat na problémy dnešních eurounijních zemí, které svojí nezodpovědnou politikou připustily neřízenou a nelimitovanou imigraci. Bohužel se tyto vlády nepoučily a stále opakují stejnou chybu v imigrační a azylové politice. Dnes si nevědí rady s nárůstem kriminality a všech dalších diskrepancí. Bohužel náš ministr Rakušan jim skočil na lep a podepsal souhlas s relokací těchto nepřizpůsobivých a jen těžko integrovatelných imigrantů. Asi zapomněl, že v gesci ministerstva vnitra je povinnost se starat o bezpečnost naší země.

Islám tvoří ucelený systém obsahující náboženské, právní, občanské, rodinné, vzdělávací, ekonomické, společenské a politické atributy. Islamismus je pak synonymem politického islámu s cílem reislamizace muslimské společnosti a návrat ke kořenům islámu, k islámskému učení z doby Muhammada a jeho prvních čtyř chalífů (chalífové jdoucí správnou cestou, arabsky: al-chulafá ar-rášidún). Je to také návrat ke klasické šaríi, která vznikla v období expanze islámu, kdy se neuvažovalo, že může existovat trvalá muslimská obec v nemuslimské zemi.

Muslimové na Západě se trvale snaží o zavedení práva šaría cestou, která využije demokratické principy, přesněji řečeno zneužije bezzubost demokratického systému. Vzniká tak problém: Jak nazírat na islámská či proislámská hnutí, které se snaží prosadit své cíle, tj. nastolení nedemokratického systému, s využitím stávajících demokratických principů a institucí. Je třeba si připomenout, že i Hitler se dostal k moci v Německu na základě pravidel demokracie. V rámci snah o islamizaci se znovu oživují některé události muslimských dějin. Mezi ně patří i Chajbar, který je svázán s pokořením židů Muhammadem v oáze Chajbar. Toto skandování: »Chajbar, Chajbar, ó Židé…«, se ozvalo z úst muslimů v roce 2012 před izraelskou ambasádou v Praze. Tato slova lze chápat ve významu »jdeme si pro vás, Židé«. Ale naivní pseudohumanitární Evropané nechápou, že to nejsou jen slova, ale projev nenávisti podpořený islámským náboženským kodexem.

Občané z demokratických systémů, kde náboženství už nehraje hlavní roli, si odmítají přiznat význam islámu jako hybné síly v mezinárodních konfliktech či v teroristických útocích. Proto se snaží hledat jiné příčiny, které však neodpovídají realitě a jsou pouze zástupným problémem. Existují například jasné kauzální vztahy mezi sebevražedným terorismem a okupací muslimské země ze strany demokratických států, jak tomu bylo v případě vojenské okupace Afghánistánu vojenskými jednotkami členských zemí NATO. Ukázalo se, že dvacetiletá okupace Afghánistánu stála hromadu peněz a lidských životů, ale nic nevyřešila. Navíc se zde ukázalo, že NATO je spíše útočnou než obrannou organizací. A okupační vojenský kontingent Severoatlantické aliance musel tuto zemi opustit prakticky úprkem. Ale důvodem násilných činů ze strany muslimů mohou být i jakékoli jiné pohnutky, motivované islámským přesvědčením, že každý krok směrem k posílení islámu nebo k potrestání nemuslimů »za něco«, či muslimů, kteří se dali na cestu odpadlíků, je vždy ospravedlnitelné a je v souladu s Koránem.

Příčiny islámského násilí, námi označované jako islámský terorismus, lze rozdělit na tři části. První část zahrnuje násilí pramenící z muslimské společnosti, které se objevuje už v rámci rodiny. Stačí připomenout nesoulad práv a postavení žen vůči mužům. Např. v době mého pobytu v Libyi, kde jsem učil na střední letecké škole v Tripolisu, jsem si při jednom rozhovoru s kadety dovolil vyjádřit nesouhlas s poměrně krutými fyzickými tresty vůči nim za různá provinění. Okamžitě projevili nesouhlas s tím, že tyto tresty z nich dělají chlapy. Bohužel zkušenost s násilím v minulosti často dodává smysl násilí v přítomnosti.

Druhým zdrojem násilí je specifikum arabsko-muslimské kultury. Protože islám není jen prosté náboženství, ale ucelený systém zahrnující veškeré atributy života, jakými jsou víra, normy chování od kolébky až do smrti, právo, tradice mnohdy považované za zákon, kruté tresty stanovené šaríou (hudúd) atd.

A třetím zdrojem je mýtus o přínosu muslimů evropské civilizaci. Řada muslimů si myslí, že až islám přinesl vyspělou kulturu, která je nadřazená všem oblastem vědění a vzdělání. Proto se znalost Koránu považuje za základ všeho. V pozdním starověku existovala tři centra tehdejšího nejvyššího poznání: řecké, indické a čínské. Na dobytých územích muslimští učenci získali přístup k řeckým a indickým znalostem. Čínská věda tak zůstala mimo dosah islámského světa. Také blízko Bagdádu existovaly dvě rabínské akademie (v Súře a v Pumbeditě) a židovští učenci sehráli významnou úlohu v lékařství a farmacii. Do arabštiny se překládala matematická díla Ptolemaia i dalších učenců (Aristotela, Eukleida apod.). I tzv. arabské číslice vzešly z indických poznatků. Takže tvrzení, že islámu vděčíme za vědecké poznatky, není zcela pravdivé. A ortodoxní muslim si dokonce myslí, že i přírodní zákony jsou jen a jen projevem vůle Alláha. Každá kultura je vždy spojená s konkrétní společenskou formací, a proto neexistuje samostatně. A právě kulturní rozdíly často vedly a vedou ke konfliktům. Názorové střety se neprojevují jen mezi kulturami, ale i uvnitř společnosti. Příkladem jsou až krvavé střety mezi sunnity a šíity, kdy oběťmi islámského násilí (terorismu) jsou i sami muslimové.

Například íránský autor Alí Síná ve své publikaci »Jak porozumět Muhammadovi a muslimům« tvrdí na základě statistických dat, že v porovnání s nemuslimy je u muslimů šestatřicetkrát větší pravděpodobnost užití násilí při řešení konfliktní situace. Příčinu vidí v samotné osobnosti Muhammada, jehož považuje za psychicky narušeného a na nějž a jeho učení se odvolávají všichni muslimové. Některé súry Koránu a činy Muhammada, který se považuje za absolutní vzor, zcela jasně legitimizují násilí.

Mezi muslimy převládá patriarchální model rodiny s výrazně dominantním postavením otce. Toto postavení má proto, aby rodinu materiálně zajistil a vládnul jí. Pravdou je, že Korán a Muhammadův osobní příklad poskytl ženám bezpečnější postavení, než měly před tím. Stanovil, že si muslim může vzít až 4 ženy za manželky. Počet není náhodný. Vychází z tehdejší situace, kdy muslimové šířili islám bojem a v bojích umírali. Tímto ustanovením výrazně snížil počet nezaopatřených žen. Polygamie je dnes běžnější pouze v silně ortodoxních islámských zemích, jako například v Saúdské Arábii, v Kuvajtu, ve Spojených arabských emirátech atd., ve kterých je tvrdě prosazované i právo šaría. Některé muslimské státy polygamii oficiálně zakázaly, jako například Turecko, Tunis nebo Jemen. Povinností manžela je zajistit všem svým manželkám zcela stejné životní a rodinné podmínky. To právě kritizují reformisté, tak jako svého času Kaddáfí, kteří tvrdí, že není možné zajistit v praxi všem manželkám naprostou rovnost, což je hřích. Z tohoto důvodu je rozumnější mít jen jednu manželku.

Pravdou také je, že většina muslimů si nemůže dovolit více manželek především z ekonomických důvodů. V době mého pobytu v Libyi se odhadovalo, že v zemi žije v polygamii méně než 10 % rodin. Názory dětí z rodin s více manželkami lze rozdělit do dvou základních skupin. První skupina na své dětství vzpomíná s radostí a přirovnávají to k permanentní mateřské školce. Druhá skupina je k tomuto typu rodiny kritická, protože docházelo k dennodenním hádkám mezi manželkami a manžel to musel stále řešit a dělat mezi nimi policajta. Muslimové z této skupiny chtějí založit rodinu jen s jednou manželkou.

Islám kodifikuje postavení žen v rodině a ve společnosti, dal jim právo na majetek, dědictví a rozvod dříve než nemuslimská Evropa. Ale tyto výsady jsou dodnes poplatné zvyklostem a zákonům středověku a jsou proto v rozporu s dnešními nejen západními normami. Ženy v rámci islámu jsou vůči mužům až v druhořadém postavení. Svědectví ženy má poloviční váhu oproti muži. Muslimská žena se má starat o děti, o kuchyni a být poslušná manžela. V opačném případě může být fyzicky potrestána. Verše Koránu (4:34) legitimizují na ženách domácí násilí. Žena může být i znásilněna v případě, že odmítá pohlavní styk se svým manželem. Rodina musí naplňovat vše, co velí islámská tradice a právo. To často vede k »vraždám ze cti« a k mrzačení ženských pohlavních orgánů, což je v EU zakázané, ale přesto se to děje v některých muslimských rodinách žijících v Evropě.

Ve Francii a v Německu, kde je velká kriminalita mezi mladistvými muslimy, navíc umocněna jejich frustraci a pocitem islámské nadřazenosti vůči ženám, se negativně projevuje zvlášť vůči nemuslimským ženám. Projevuje se to v pohrdání až v agresivním chování a sexuálním obtěžování žen i nezletilých dívek. Pro muslima je ponižující, když ho zastaví ženská policejní hlídka a dává to najevo. Často se stává, že policisté nechtějí hrotit situaci a volí raději ústup. Bohužel vůbec nechápou, že tím danou situaci neřeší, ale naopak u těchto mladíků posilují jejich islámské sebevědomí, a tím i jejich násilné choutky. Tato pštrosí policejní politika, v mnohých případech vedená strachem z nařčení z rasismu či xenofobie, jen zvyšuje kriminalitu muslimů.

Mnohé instituce (školy, nemocnice, policie, restaurace apod.) v EU podléhají různým pseudohumanitárním politickým tlakům, které jen zhoršují vztah mezi muslimem a nemuslimskou majoritní společností. Pravověrný muslim je přesvědčený, že islám je poslední a jediné náboženství, které vede ke skutečné Boží spáse, a proto dříve nebo později zvítězí na celém světě. O tom je islám i jeho politická část. Představa, že rodiče z islámské mlčící většiny budou své ratolesti trestat za jejich nevhodné či násilné chování, je zcela iluzorní představou. Tito rodiče nevidí důvod, proč by je měli trestat, neboť jejich děti se tak chovají jen k nemuslimům.

Přitom základní kolosální chybou je to, že se příchozím muslimům nedá jasně najevo, že do našeho demokratického systému přišli dobrovolně a bez pozvání a proto musí respektovat naše zákony, demokratické hodnoty a vzít na sebe povinnost naučit se řeč země, ve které chtějí žít. V opačném případě musí i s celou rodinou opustit eurounijní zemi a vrátit se tam, odkud přišli. Každý z příchozích muslimů by měl být s těmito zásadami jasně seznámen a podpisem stvrdit souhlas. Bez této procedury nemůže dostat azyl s povolením k trvalému pobytu. To se bohužel neděje a muslimové tak získávají jistotu, že pravdu mají oni. Očekávání, že příchozí muslim, jehož hodnotový systém je zcela nekompatibilní s demokratickým, se automaticky zařadí mezi občany a svým chování bude respektovat ústavu, zákony a zvyklosti země, je nejenom naivní, ale i principiálně špatné z hlediska všech možných rizik.

Dnes po celém světě existují rozsáhlá muslimská společenství, jejichž členové jsou přesvědčeni o tom, že dnešní islám je v permanentní válce se sekulární moderní společností. Jedná se o Dar al-Harb (dům války), kdy muslimové žijí v zemích, ve kterých nevládne islámské právo. U těchto lidí vzniká nesoulad mezi slavnou islámskou minulostí a trpkou současností muslimů, neboť se nenaplnila jejich představa o celosvětovém islámu. To se stává hlavním důvodem jejich odporu vůči Západu, neboť podle nich jediným spravedlivým smyslem života člověka je žít ve společnosti řízené pravidly islámu – Dar al-Islam (dům islámu). Dlužno říci, že Západ svými vojenskými akcemi v islámských zemích ke klidu také rozhodně nepřispívá. Velká část muslimů se nedokázala vyrovnat s tím, že vývoj společnosti neustrnul v podmínkách středověku. Nechápou nebo nechtějí pochopit, že mnohá pravidla, zákony a tradice islámu jsou zakonzervovaným středověkem a že tato situace je v nesouladu s dnešním vědeckým i dalším poznáním a jedná se proto o naprostý anachronismus.

Kultuře islámského světa chybí sebereflexe, která neumožňuje objektivně posuzovat vlastní společnost, a proto nevidí kořeny svých chyb. S tím souvisí skutečnost, že přisuzují vinu všem ostatním, jen ne sami sobě. Proto za jejich neúspěch může jen vnější aktér. Tím jsou tradičně západní státy, Izrael a další země.

Velmi často se také zmiňuje přínos muslimů evropské civilizaci, a to nejen mezi muslimy, ale i obyvateli Západu. Je to ukázka, jak snadno se přeceňuje minulost. Islám v minulosti přebíral řadu poznatků od národů, které si podmanil. Stalo se tak v Bagdádu, Damašku, Káhiře, Córdobě, ale i jinde. Jak již bylo uvedeno, příkladem jsou tzv. arabské číslice, které mají původ v Indii. Do Evropy byly přineseny muslimy, kteří Indii dobyli ve jménu násilného džihádu. Odhaduje se, že této násilné islamizaci padlo za oběť asi 80 milionů hinduistů, jak uvádí Bill Warner. Jiným příkladem je technologie výroby papíru, kterou získali od čínských zajatců po vítězné bitvě v roce 751 u Talas, v oblasti dnešního Kyrgyzstánu, a následně ji donesli do Evropy. Mnozí čínští vojáci, nečínského původu, pokládali Araby za osvoboditele, a proto k nim houfně dezertovali. Důsledkem byla eliminace čínského vlivu na střední Asii a jeho nahrazení islámem.

Chce-li někdo mluvit o přínosu muslimů, pak v první řadě nesmí opomenout jejich dluh vůči zemím, které si podmanili. Nejednalo se o model pokojného soužití, ale o model nadřazenosti. Původní obyvatelé buď konvertovali na islám, nebo měli statut dhimmí a odváděli daň zvanou džizja.

Dodnes platí, že z pohledu muslimů je veškeré vědění obsaženo v Koránu. Drtivá většina muslimů považuje Korán, Muhammadův životopis (síra) a hadísy za jediné dostačující zdroje, které vedou ke správnému žití a pochopení všeho. Pravdou je, že od poslední křížové výpravy ve 13. století až do roku 1798, kdy Napoleon vstoupil do Egypta, nikdo nebránil islámskému světu v jeho rozvoji. Přesto islám stagnoval, kdežto Evropa se rozvíjela. Ještě více to platí v novodobé historii. Alfou a omegou stagnace islámu je ortodoxní přístup k jejich náboženství a ideologii. A právě islámští teroristé konají své činy v souladu se svým náboženským přesvědčením, výchovou a ideologií. Proto v okamžiku útoku vykřikují takbír: »Alláhu Akbar«. Vliv islámu se odráží i v úrovni vzdělání žáků. Například ve Velké Británii jsou muslimové ve vzdělání a ekonomických výsledcích významně pod britským průměrem. Naopak indičtí hinduisté žijící v této zemi dosahují nadprůměrných výsledků. Míra nezaměstnanosti a úroveň vzdělání v muslimských menšinách žijících na Západě nesouvisí s diskriminací, ale se sociálně-kulturními faktory, které jednoznačně ovlivňuje islám.

V roce 2010 německý politik Thilo Sarrazin vydal varovnou knihu o islámu s názvem »Německo páchá sebevraždu«. Tento pravdivý pohled na problémy muslimů žijících na Západě byl, zvláště levicovými politiky smeten ze stolu s odůvodněním, že se jedná o kulturně rasistickou publikaci. Kniha se stala jednou z nejprodávanějších. Proč asi? Autor v ní na základě svých bohatých zkušeností jak ze státní správy a politiky, tak z analýzy statistických údajů, došel k závěru, že Německo si svým přístupem k muslimské imigraci podkopává základy svého budoucího blahobytu, sociálního smíru a společenské stability. Poukazuje na zásadní rozdíly mezi imigranty. Na faktech ukazuje, že muslimové se ve většině nechtějí integrovat do německé společnosti, na rozdíl od přistěhovalců z východní Evropy, Indie nebo Číny, kteří se poměrně rychle integrují a respektují německou ústavu a zákony. Zdůrazňuje, že během nemnoha desetiletí muslimští přistěhovalci zásadně promění německou společnost. Západní státy si v důsledku svého pseudohumanitárního idiotismu samy přivodily problémy s muslimskými imigranty. Bohužel stávající imigrační a azylové procedury problém neřeší a naopak se opakují stále stejné chyby.

Přestože mnozí západní politici úmyslně nechtějí zveřejňovat statistické informace o imigrantech, zejména o názorech a chování muslimů, tak občas proběhne na toto téma výzkum, ale ani tyto výsledky se většinou pro veřejnost nezveřejňují. Přitom přináší varující informace. Politici placení z daní občanů za to, aby pečovali o rozvoj a blaho země a pracovali pro dobro jeho obyvatel, zavírají před touto negativní skutečností oči a dělají pštrosí politiku. Média v Německu (nejenom v Německu), která jsou hlásnou troubou politiků, často kritizují hromadění a zveřejňování negativních zpráv a studií o muslimech. Představa, že když nebudeme tyto pravdivé informace o muslimech zveřejňovat, abychom je nedráždili, tak oni nás za to nechají na pokoji, je zcela mylná a je projevem naivity a neznalosti islámu. Podle autora několika publikací Thilo Sarrazina je v Německu mezi mladými muslimy 25 % radikálů. Přesto tyto varovné zprávy politici ignorují, aby se tak vyhnuli složitým jednáním a nepopulárním a tvrdým opatřením. Ale nelze do nekonečna strkat hlavu do písku. Podívejme se na výsledky některých výzkumů.

V roce 2008 proběhl v Německu, Francii, Nizozemsku, Belgii, Rakousku a ve Švédsku výzkum, který se týkal Turků, Maročanů a rodilých občanů. Z migrantů se 96 % prohlásilo za muslimy. Z místních rodilých osob se ke křesťanství hlásilo 70 % dotázaných. Zkoumala se míra fundamentalismu. U muslimů se ukázalo, že 60 % z nich souhlasilo s návratem k islámským kořenům, 75 % souhlasilo s jedinou závaznou interpretací Koránu a 65 % považovalo islámská náboženská pravidla za nadřazená světským zákonům dané země, ve které žijí. Se současnou platností všech tří výše uvedených oblastí souhlasilo 44 % dotázaných muslimů.

U křesťanů souhlasilo s návratem ke křesťanským kořenům asi 21 % osob, 18 % souhlasilo s jedinou závaznou interpretací Bible a 13 % považovalo náboženská pravidla za nadřazená světským zákonům. Se současnou platností všech tří výše uvedených oblastí souhlasila 4 % dotázaných osob. Výzkum ukázal, že míra fundamentalismu je u muslimů o 40 % vyšší než u místních rodilých občanů hlásících se většinou ke křesťanství.

U muslimů se oproti Evropanům navíc významně projevují negativní postoje vůči židům a homosexuálům. Počet muslimů sdílejících tento postoj je více než dvojnásobný vůči obdobně smýšlejícím křesťanům. Asi 45 % Turků a Maročanů v Evropě nedůvěřuje Židům a 54 % z nich považuje Západ za nepřítele, který chce zničit islám. Tato studie jasně vyvrátila tvrzení, že počet muslimských fundamentalistů v Evropě žijících je zanedbatelný, nebo že není prakticky rozdíl mezi islámským a křesťanským fundamentalismem. Také nelze popřít fakt, že v Evropě přibývá útoků a kriminálních deliktů, jejichž pachateli jsou muslimové. Ukazuje se, že fundamentalistické postoje představují podhoubí pro radikalizaci muslimů, což v řadě případů využívají imámové ve svých proslovech v mešitách a islámských centrech.

Christian Pfeiffer, svého času ministr spravedlnosti a ředitel kriminologického ústavu v Dolním Sasku, nechal provést výzkum týkající se násilí mezi mládeží v Německu. Výzkum se provedl na vzorku 45 000 osob ve věku 14 až 16 let. Vzorek obsahoval i 10 000 migrantů. Cílem výzkumu bylo zjistit vliv náboženství na násilí a integraci. Zjistil, že u muslimů platí: čím více jsou věřící, tím mají vyšší sklon k páchání násilné činnosti. Obdobně je tomu u muslimů v případě integrace, která je nejnižší u silně věřících muslimů. Mladí muslimové dominují v oblasti násilí a v problémovém chování na školách. Alespoň jeden násilný čin už spáchalo 21 % z nich. Kdežto u jinověrců (křesťané, židé, buddhisté) je trend opačný: čím větší míra zbožnosti (religiozita), tím nižší sklony k páchání násilí. Statistika sledující osoby, které se dopustily pěti a více násilných činů během jednoho roku, říká: u muslimů jde o 9 %, u křesťanů o 3,6 % a u ostatních náboženství dohromady o 6,7 % a u osob bez vyznání 4,9 %.

Pfeiffer se v této studii úmyslně vyhnul příčinám tohoto jevu. Ale připustil, že islám je spojený s násilně orientovanou mužskou dominancí až s patologickým důrazem na rodinnou čest (vraždy ze cti). Přesto jeho studie vyvolala skandál a vlnu kritiky. Politici a pseudohumanitární občané jsou nepoučitelní. Ze statistických údajů je zřejmá přímá souvislost mezi islámem a muslimskou kulturou, která násilí považuje za jednu z možných norem života.

Think Tank Evropské hodnoty (česká politická nevládní nezisková organizace, která vznikla v roce 2005) shrnuje poznatky o muslimech v Evropě. Ve svém dokumentu uvádí, že 35 % všech evropských muslimů je ochotno užít násilí k obraně islámu a v případě islámských fundamentalistů jde o 72 %. Studie také říká, že radikalismus a podpora terorismu přímo souvisí s náboženským fundamentalismem, který mezi muslimy je značně rozšířený.

S rostoucím fundamentalismem stoupá nenávist i vůči židům. Antisemitismus mezi muslimy žijícími v Evropě je mimořádně rozšířen. Jako příklad lze uvést švédské město Malmö (kolem 600 000 obyvatel). Počet muslimských přistěhovalců tvoří více než 10 % obyvatel města. Existuje zde městská čtvrť Rosengård, ve které žije asi 30 000 přistěhovalců, převážně muslimů. Jedná se o problémovou oblast označovanou jako »NO-GO zóna«. Muslimové svým násilným chováním přinutili většinu židů se z města vystěhovat. Ve městě se odehrálo a odehrává mnoho ostrých střetů mezi muslimy a jejich odpůrci. Policie v Malmö musela před několika lety zřídit speciální oddělení, které se věnuje právě muslimské kriminalitě. Přitom švédská vláda je neobyčejně vstřícná v podpoře příchozích muslimů, a přesto se nedaří jejich integrace do švédské společnosti. Tato situace zapříčiňuje permanentní problémy v soužití muslimů s místním obyvatelstvem. Pochopitelně, že i zde existují dobře integrovaní sekulárně uvažující muslimové, ale jedná se o marginální počty, bez většího vlivu v islámské komunitě.

Před lety jsem měl možnost shlédnout ve Švédsku video záznam rozhovoru západního novináře s muslimem žijícím ve Švédsku. Novinář dotyčnému muslimovi položil otázku: »Sdělte mi, která muslimská země je podle vás na světě tou nejlepší?« Odpověď zněla: »Nejlepší muslimskou zemí je Švédsko.« Odpověď je sice úsměvná, ale ve své podstatě vyjadřuje velmi varovný postoj. K tomu není zapotřebí dalšího komentáře, snad jen je zapotřebí zdůraznit, že počet muslimské populace zde roste nejenom trvalým příchodem dalším migrantů, ale hlavně v důsledku výrazně vyšší míry porodnosti muslimských rodin. Bohužel tento nepříznivý demografický vývoj je typický pro celou západní Evropu, kde žijí větší počty muslimů.

František Krincvaj