In nomine Volodymyr et Zelensky et spiritus Ucrainae

V posledních dnech neposlouchám, nečtu – to, co nechci, přirozeně. Vyhýbám se tomu nechtěnému jako čert kříži, jelikož mě to irituje. Všechny tyhle hospodské workshopy po deseti pivech. Pozbývá jakéhokoli smyslu, abych se tu detailně rozepisoval, co za řeči ve mně pudí nepříčetnost.

Aspoň to shrnu v jedno – nekonečné žvanění o tom, jak máme všichni málo a kde ušetřit, abychom měli aspoň něco pro tu Ukrajinu. Pletou se svetry a kulichy, vyhláškově se snižují teploty, in nomine Volodymyr et Zelensky et spiritus Ucrainaeobětujeme průmysl (nechci se rouhat, ale k čemu nám průmysl je, že jo?), abychom mu třeba mohli koupit ten tank atd., aniž by jedno či druhé a mnohé další dávalo nejméně jeden smysl. Kvůli čemu? Kvůli tomu, že není vyjádřena příčina, proč se tahle bezobsažná žvanění vedou kol dokola, čtyřiadvacet a více hodin denně. Že máme vládu sebevrahů, která tak dlouho brnkala o spoušť, až vyšel výstřel.

Nebylo to Rusko, kdo napadl Českou republiku, ale Česká republika napadla Rusko. Sankcemi. Ten devastující šach mat z Kremlu vyprovokovala Vláda ČR. Kdyby nebylo sankcí, bylo by plynu (ropy). Pekař má péct housky a chirurg operovat. Jenže pekař Fiala se chopil skalpelu a jal se operovati. Jako řezník. České občany. A zmrzačil je. Jak jinak, když se skalpelem oháněl jako mačetou. Následky si (po)neseme všichni, protože všechny nás pod tu svoji »kudlu« dostal. Dobrovolně – nedobrovolně… tak či tak jsme neměli na výběr. Řezal hlava nehlava, do živého a do zdravého.

Otázka zní prostě – co bylo první? Ruské sankce proti EU, nebo sankce EU proti Rusku? Těžký dotaz, že?

Pamatuji se z dětství na jednoho kamaráda, takový rozmazlený hajzlíček. Soused měl za plotem psa, normálního »vořecha«, žádná šelma. Ten kamarád, kdykoli kolem toho plotu šel, vždycky mu něco zákeřného provedl. Všemožně ho dráždil, trefoval kamínky, lomcoval s plotem, i mrtvou myš nebo žábu mu párkrát hodil k boudě. Pes se mohl uštěkat, kolikrát už to vypadalo, že se utrhne z řetězu. Ani nám se tohle nelíbilo, ale domluvy se míjely účinkem. Trvalo to fakt roky. Až jednou ten pes, bez obojku, toho mého kamaráda potkal – a za ta léta trýznění mu vystavil účet i s úroky. Klučina skončil ve špitálu na šití a nepoučitelní rodiče, kteří dozajista věděli, co je synáček za kvítko, chtěli po majiteli, aby psa nechal utratit. I policajty volali. Vždyť přece pokousal jejich Péťu (tak se ten hoch jmenoval).

Mělo to happyend. Hafan přežil a Petr se mu vyhýbal na sto honů. Právě takhle a z týchž důvodů nás nyní kouše Moskva. A to se do nás poctivě ještě nezahryzla. Pak teprve budeme skučet bolestí…

Jan Čech