Brzy po listopadovém převratu jsme převrátili všechno. SNB už nebyl Sbor národní bezpečnosti, ale policie, předseda MNV se začal nazývat starostou, Národní shromáždění Poslaneckou sněmovnou, jen název prezident nám zůstal. Tím byl Václav Havel a udělat z něj krále sice leckoho napadlo, ale nebyla pro to správná vůle u dalších možných adeptů na nejvyšší státní úřad. A tak jsme obdivovali, a dosud obdivujeme, britskou královskou rodinu a korunovaci nového krále jsme nedávno dokonce věnovali skoro celodenní program ve veřejnoprávní televizi. Proto fotografii, jak Václav v pořadí osmý na »českém trůnu«, tedy pokud sem počítáme Karla IV. křtěného Václavovým jménem, se uklání královně Alžbětě, jsme zarámovali do zlatého rámečku a jistě ji najdeme v některé z hradních místností.
Spolu s přejmenováváním úřadů a ulic jsme začali odstraňovat sochy a dokonce rušit či měnit svátky. Vadil MDŽ a tak se tu na pokyn přímo hlavy státu objevil Den matek, 9. květen jako státní svátek byl zrušen a nahrazen osmým květnem, přičemž k tomu byla dodána nová legenda – Prahu nikdo nemusel osvobozovat, ta přece už byla svobodná, Mezinárodní den studentstva, tedy 17. listopad, dostal nový obsah a 1. máj byl jako svátek odvozen od Máchova Máje. Jeho zrušení naštěstí zůstalo zatím jen v návrhu. Přibyly církevní svátky, ač náš národ je v podstatě nevěřící, ale proč si nezopakovat něco jako Obnovené zřízení zemské, které dalo základ rekatolizaci po bělohorské porážce?
Zbyl kromě toho vlastně také Nový rok a Mezinárodní den dětí. S Novým rokem se těžko něco udělá, ale s MDD? Musí zmizet, jako zmizely další »komunistické svátky«, tak pravděpodobně přemýšlel muž číslo jedna. Poněkud mu v tom přemýšlení udělal zmatek prezident Clinton, když slavil MDŽ, a to, že jak MDŽ, tak 1. máj, jsou vlastně svázány s historií Spojených států. Zrušit 1. máj jen tak nešlo a tak se alespoň zdehonestovával MDŽ, jako svátek, kdy se za předchozího režimu opíjeli muži a vedli režimní projevy. Mezinárodního dne studentstva se však podobná ochrana netýkala. Navíc přibyly církevní svátky, abychom se alespoň tak pokusili napomoci rekatolizaci, později se mezi svátky ocitlo »zavraždění sv. Václava«, i když onen den dostal poněkud jiný název. Také Mezinárodní den studenstva se vrátil, alespoň jako přílepek.
Jde však o Mezinárodní den dětí. Přišel s ním turecký Atatürk, myšlenky se však chopili jiní a hlavní podnět dokonce došel až ze San Franciska, kde při slavnosti Dračích lodí měli sehnaní sirotci ukázat společnosti, že se o sirotky stát špatně stará. Byly to americké děti, potomci čínských přistěhovalců, které tamní čínský konzul sehnal bůhvíkde. Myšlenka, alespoň jeden den v roce upozornit na problémy dětí, jež se dokonce dostala na jednání Světové konference pro blaho dětí (1925), zaujala. Musel však přijít až rok 1949, kdy byla znovu připomenuta. Tentokrát na jednání Světové federace demokratických žen. Podnětem byly osudy dětí z Lidic a francouzského Oradouru. A tak se od roku 1950 MDD slaví snad všude, tedy i v tehdejším lidově demokratickém Československu.
Aby ovšem alespoň tříska nenávisti nezůstala na minulém režimu, vymyslilo se břevno, které má svátek, pokud jde o předlistopadovou minulost, doprovázet. Prý se stalo režimní mírovou slavností a ne skutečným svátkem, který si jako svátek mají děti užít. Chápu ovšem, že snaha ukázat dětem, že bez míru by si nemohly hrát, že tehdejší režim zabezpečil i pro ně sociální práva a sociální rovnost, musí být pro představitele dnešní moci, stejně jako asi bylo i pro Václava Havla, velmi skličující. Proto se dnes o něm s dětmi nemluví a naopak se pro ně na mnoha místech pořádají dny s vojenskou technikou, kdy se mluví o svobodě, kterou je třeba bránit a to kdekoli na světě a vyzvedává se bojové odhodlání těch, kteří brání demokracii a režimně zjednodušená lidská práva, v nichž není místa pro právo na práci. Onou svobodou se myslí totiž nejen ta, jež se týkají každého z nás, ale především nedotknutelnost majetkového vlastnictví, bez ohledu na to, jakým způsobem byl majetek získán. Mít ho, je totiž víc než jakákoli další práva.
Mezinárodní dětský den by ovšem pro každého z nás měl být připomenutím, že ve světě mnoho dětí stále musí žít ve válce, že pro ně život a neumřít hlady je vlastně jediné, co mají, že v mnoha zemích světa jsou děti stále ohroženy a že jen mír jim může zajistit budoucnost. To se ovšem týká i našich dětí. Mír totiž umožní, aby si v klidu mohly hrát.
Nemohu za to, ale minulý režim přece jen svým »kázáním« o míru měl kus pravdy.
Děti, »ty nevinné usmrkané děti« (Karel Čapek), hrajte si s kamarády, protože »dnes ještě zapadá Slunce nad Atlantidou« (Vítězslav Nezval), nad tou zemí, kterou později zakryly, obrazně řečeno, hrůzy války a zničily ji. Nás něco takové čekat nesmí. Zdá se však, že někteří představitelé a mocní tohoto světa jsou nepoučitelní a v rámci svých dosud nenaplněných tužeb jsou ochotni riskovat i tu »Atlantidu«.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.