Hospodská rvačka, defenestrace a…

Oblíbenou zábavou bylo prý prohození oknem. Tedy v pozdních chvílích venkovských bálů. Alespoň se o tom občas psávalo v literatuře 19. nebo o 19. století. To se mládenci rozkuráželi a po vypití více piv říznutých levnou kořalkou si to vypořádali s konkurenty v lásce anebo s přespolní mládeží, která si dovolila bránit své dívky. Byly z toho šrámy, dokonce prý i zlomeniny. Ten či onen si nějaký čas poležel, ale bylo »vyřízíno«. Co jsme si, to jsme si. Žádné pistolové řešení anebo »po pansku« na kordy – ostatně, kde by venkovská omladina vzala pistole a kordy? Kdyby tomu tak bylo v tehdejším Rusku, mohl dál žít Puškin nebo Lermontov či nemálo pařížských důstojníků, kteří se v ranních hodinách po jakési banální urážce sešli na Martových polích anebo v Bouloňském lesíku. Holt byla to móda a naši mladíci ji chtěli také dodržet, jen neměli jinou zbraň než půllitr a své pěsti.

To středověk na tom byl jinak. Tehdy se této zábavě říkalo defenestrace a jakýmsi evropským vzorem jsme byli my v Zemích Koruny české. Dokonce tři takové ovlivnily české dějiny a dvě z nich evropské. Tehdy nešlo však o to vybít si energii po vesnické tancovačce, ale o vyřešení mocenských nesrovnalostí. Prostě dvě strany se nedokázaly dohodnout a ta ukřivděnější to vyřídila jednoduše. Překážející mocné, zdroj zla, jednoduše vyházela z oken. Bohužel dole na ně čekali další ukřivdění a zcela náhodou měli v rukou kopí. Tak to bylo při té první, od níž dnes uplynulo právě sedm set pět let.

Omlouvám se za zlehčení situace. Středověk byl prostě středověk. Tehdejší problémy se nerovnaly důvodům z vesnické rvačky. Jenže cizáci v tom jistou úlohu hráli. Cizáčtí konšelé ovládali tehdy Nové Město pražské, ale nejsem přesvědčen, že by čeští konšelé postupovali jinak. Ti, které postihovala šikana, si to v oné době nenechali líbit a přitáhli i se zbraněmi a s kalichem před vrata Novoměstské radnice. Prý tehdy někdo z oken prvního patra, jak zaznamenali kronikáři, hodil kámen směrem ke kalichu. To neměl dělat. Ten kalich byl nejen zpodobněním víry těch dole, ale také bojovým znakem, a bylo dokonáno. Pár konšelů a městský rychtář skončili na špičkách zbraní. Přežít nešlo. Byl středověk. Lidé neměli dnešní cenu – kdo by, prosím vás, myslel v oné době na lidská práva? Navíc neměli svého Václava Havla. Ti dole měli svou pravdu. Nelze jim vyčítat, že se chovali středověce.

Dnes, v období údajně ctícím svobodu a demokracii, se už konšelé (zahrňme pod tímto slovem všechny ženy a muže opojené mocí) nemusí bát defenestrací. Není doba na vyhazování z oken těch, kteří neplní své sliby a povinnosti. Chráníme totiž okna. Jsou drahá. A politiky, jimž svatozář vytvořila média, když propagovala jejich výmysly, na něž lidé v době voleb slyšeli. Za sliby nic nedáš, jejich plnění by mohlo napříště odradit všechny Fuggery a Rothschildy od finanční podpory a tedy zabránit jejich znovuzvolení. Ostatně ony sliby od prvopočátku nebyly myšleny vážně. Proč je tedy nenapsat na papír či na plakáty, popsat jimi tramvaje a autobusy, a tak nepředložit »šedé zóně«? (Výraz socioložky Jiřiny Šiklové).

Svrhnout dnešní mocné prohozením okny není ovšem ani moderní, ani proveditelné. Zkuste se dostat do úřadovny například… jmenovat nebudu. Mohl by to být návod a to je jistě kryto zákonem. Ti tak dostanou čas, aby těm nejvíc nespokojeným mohli čelit nasládlým slovem ve svých médiích (ti druzí nemají žádná nebo skoro žádná, a tak mohou špatně odpovídat), a kdyby to nepomohlo, pak je tu policie a armáda (i tady hledejme jeden z důvodů, proč se někteří naši představitelé tak zamilovali do nových zbraní, mohou totiž být z velké části použity nejen vně našich hranic) a další sliby. Po čtyřech či pěti letech se na nesplněné cíle stejně zapomene a začne se od začátku. Paměť lidí je krátká a nový slib potěší. Takže se vlastně slovo »defenestrace« vytratilo ze slovníků.

Škoda. Stačilo by při tom nenásilné odstrčení od lukrativního postu (sebrat židli ovšem nikoli) kvůli neplněným slibům, nevolit je napříště, a ani by nebylo potřebné vyvolat obyčejnou »hospodskou rvačku«, a byl by klid. Kdyby se to dvakrát po sobě udělalo, napříště by nikdo jen nesliboval. Dokonce ani ze Strakovky či od náměstí Rond-point Schuman v Bruselu a konečně by byl v zemi a Evropě klid.

Jaroslav Kojzar