»Honduras po mnoha desítkách let ukončil diplomatické styky s Tchaj-wanem a otevírá si tím cestu k navázání vztahů s Čínou, uvedla v neděli agentura AP. Tchaj-wan na krok reagoval oznámením o ukončení diplomatických vztahů s Hondurasem. Asijskému ostrovnímu státu, který Čína považuje za jednu ze svých provincií, nově zůstává pouze třináct zemí, které uznávají jeho samostatnost.« Těmito slovy nám byla sdělena nedělní informace britského deníku The Guardian a zaznamenána na okamžik i některými našimi servery. Doplnilo ji ještě upozornění Spojených států, že Čína hodně slibuje a pak to všechno bývá jinak. Navíc jsme se dozvěděli, že k dnešnímu dni uznává ostrovní stát třináct dalších států, což oproti loňským pětadvaceti je pořádný pokles.
Jenže zpráva rychle zmizela ze zpravodajství. Zřejmě jsme ji neměli moc slyšet. Nehodila se totiž do koncepce našich vládních představitelů. Ti nám v minulých dnech představili nástin našich diplomatických a dalších kroků proti pevninské Číně, Čínské lidové republice. Prý bude třeba přitvrdit a vyvodit potřebná opatření. Nestačí, že se zakazuje používat mobilní aplikaci a sociální kanál Tik Tok a před časem také spojovací přístroje Huawei.
Na Tchaj-wan zatím nesměřují delegace eurounijních států. Výjimku zřejmě tvoříme my, Česká republika. Z naší strany se totiž už třetí významná delegace zastavila v Tchaj-peji a ostentativně se přihlásila k tomu, že jsou Tchajwanci. Jiné evropské země tolik spěchu nepředvedly, i když vedení Evropské unie pod tlakem USA dělá vše, aby tomu tak bylo.
Proč však? Je doba hroutící se americké globální síly. Není možné si odmyslit staré pořekadlo, že ten, kdo prohrává, nejvíce kope. V tomto stadiu jsou Spojené státy teď. Jde mně, aby bylo jasno, zatím jen o Čínu a to, co se kolem děje. Ty tam jsou doby Henryho Kissingera a Čou En-laje, kteří nakonec dokázali dotáhnout dlouho trvající spor do klidnějších vod. Dnes se však stárnoucí americký matador Biden snaží čelit tvůrcům nového globálního myšlení. Opotřebovaný mozek už nedokáže využívat jiné cesty, než ty, které se naučil ve svých junáckých letech. Proto Spojené státy znovu položily na stůl kartu Tchaj-wan. Jenže ta už není trumfem. Málokterá země zatím stále poslušné Evropy by se chtěla rozkmotřit s velkou Čínou, jejíž trh je »skoro nekonečný« a jež naopak už ovlivňuje svými výrobky obchod celého světa. Z opomíjené země se stala velmi rychle hospodářskou mocností. Proto Bidenova administrativa potřebuje beranidlo, které je ochotno, se propůjčit jako příklad pro druhé, aby se přece jen tchajwanská karta stala zase trumfem.
A tak si před několika dny do Tchaj-peje nasměrovala svůj výlet také předsedkyně Sněmovny Pekarová Adamová a ministr zahraničí informoval o naší nové politice vůči Číně, jež je údajně pro nás bezpečnostním rizikem. Nevím sice, jak by nás vzdálená ČLR mohla ovlivňovat nebo dokonce napadnout, ale možná tím, že v čínských fotovoltaikách, hračkách a látkách budou namontovány vysílačky, jež až do vzdálené Číny budou přímo prezidenta Si informovat, co k obědu měl exgenerál Petr Pavel a zda jeho choť, absolventka vysoké školy komunistických politruků má na nočním stolku Marxův Kapitál, Kennedyho paměti anebo Bibli a jestli my ostatní odcházející do penze ve stále vyšším věku si dál libujeme ve snižování výše svých důchodů.
Někdo musí být »černým koněm« či, chcete-li, průzkumníkem Washingtonu, podnětem, když ostatní se nemají k dílu. Zkušenost z průzkumnické a zpravodajské činnosti máme přece největší z Aliance. Vždyť v čele našeho státu je muž, jenž byl pro onen úkol socialisticky vychován. Sám bývalý předseda jejího Sboru náčelníků a před tím styčný důstojník v americkém kuwajtském štábu za americké války v Zálivu. Ostatně i on po svém zvolení dříve než do štábu NATO telefonoval do Tchaj-peje a vyjádřil s Tchaj-wanem svou solidaritu. Tak se postavil do řady českých politiků, kteří Evropu v zájmu USA vyzývají k následování. Je ovšem jenom v pořadí. Před ním to udělali pánové Hřib, Michálek, Vystrčil.
Mezitím se »utrhla ze řetězu« i jedna americká politička. Té to však doma vyčítali. A tak dál potřebují někoho, kdo by nastavoval svou hruď v hrdinné zatím jen provokující válce s Čínou a dráždil tak spícího »ussurijského tygra« či »červeného vlka« a plnil americké zadání. USA samy se musí držet zpět. Dohoda o jediné Číně, kterou za Nixona a Cartera odsouhlasily, je sice Bidenovým týmem odstřelována ze všech zbraní, ale situace doma by ji nedovolila oficiálně porušit. Navíc by porušení dohod mohlo být osudné pro Tchaj-wan a zabránit by tomu Washington mohl těžko.
Hloupým Honzou, který postupně nevýhodně vyměňuje užitečnou krávu za méně výhodné zboží, až mu nezbude nic v ruce, jsme tedy my. A to zásluhou Havlových pohrobků a naší servilnosti. Budeme za to jistě pochváleni, ale za pochvalu si nic nekoupíš. To Honduras dobře ví, a proto po zralé úvaze opustil starou, vyčpělou, dokonce i pro Spojené státy, Rogersovu politiku dvou Čín.
Jaroslav Kojzar