Hitler – cíle zůstávají

Zítra tomu bude sto dvacet pět let, co se narodil v rakouském Braunau (neplést si jako prezident Hindenburg toto místo s českým Broumovem) nad řekou Inn neúspěšný malíř, ale úspěšný psychopat a posléze i vůdce, jehož tehdejší titul se musel psát v češtině s velkým písmenem V. Nezaměňovat s oním V, jež se přišroubovávalo na přední část lokomotiv a pomalovávaly se jím budovy a sloupy! To totiž za protektorátu znamenalo vítězství – Viktoria. V němčině tomu bylo jinak, slovo Führer, nemělo druhý význam. Vůdce byl stále Führer a písmeno f samo o sobě nic neznamenalo. Spojilo-li se však se jménem Hitler, pak nacističtí fanatici, aniž by je někdo k tomu vyzval, vyřvávali své Sieg heil! Sláva vítězství! Jak podobné je to dnes státnímu výkřiku jedné země, které napomáháme v jejím boji za to, aby se stala členem Nové aliance tradičních ostrostřelců (značka NATO) a podala nám ruku ověnčenou dávnými a současnými vítězstvími nad neláskou a nepravdou, tedy nad zlými Rusy, Poláky, Židy a českomalínskými, tedy nikoli ještě zasvěcenými, Čechy.

Ten pán, který se před sto pětadvaceti lety narodil, se tehdy ovšem ještě nejmenoval Hitler, ale jakýsi Schikelgruber. Obyčejný nijaký schick a gruber. Nechalo by se s takovým jménem dostat na výsluní politiky? Křičet Heil Schickelgruber je přece dost nemožné. To pochopil také muž, který si vzal za ženu Adolfovu matku a přejmenoval se na Hitlera. To ovšem nevěděl, že jeho jméno bude později proklínat celý svět.

Adolf byl učenlivý, ale u ničeho nevydržel. Prý měl také jistá nadání. Ale se vzděláním byl na štíru, i když válečná tažení, která se stala v minulosti, ho prioritně zajímala a věděl o nich hodně. Toužil, jak jinak, po tom, aby jednou byl vnímán jako Hanibal anebo alespoň jako von Moltke. Obdivoval Prusko, proto ve válce jako dobrovolník vstoupil do německého vojska. Vyznamenal se. Jenže jak to bylo s tím Železným křížem, kterým se ověnčil, dodnes nevíme. Spíš jako se vším, co bylo kolem něj. Tady ho objímal celý systém lží a nepravd. Však si ho pro to jednou půjčil »zuřivý reportér« Egon Erwin Kisch a raději pak před ním, když se to ukázalo jako nutné, ze své české vlasti utekl do Mexika.

Hitlerova strana, s níž se dostal k moci, měla ve štítě »socialismus« a vůbec nebyla socialistická, také slovo »dělnická« bychom na něm našli a přesto šlo o maloměšťácké hnutí, kterého se chytily ty nejubožejší živly, protože bylo pro ně nadějí dostat se nahoru ve společenském žebříčku. Přeloženo do srozumitelného jazyka: ovládnout ulice a svobodně mlátit, dokonce i zabíjet. Věčnou slávu měl proto Horst Wessel. Dokonce se jeho jméno dostalo do nacistické hymny.

Jen slovo »nacionální« by mohlo zůstat. Jenže spíše mělo být nahrazeno slovem »fašistický«. Pak by to teprve bylo správné.

Hitler byl beze sporu nadaný řečník. Dokázal zmobilizovat slovy a obsah? Německo nade vším. Deutschland, Deutschland über alles. Taková vize nebyla ovšem nová. Mívali ji římští císaři, katolický preláti, Napoleon… ani dnes tomu není jinak, i když metody se liší.

Jeho Nové Německo mělo však trvání jen dvanáct let – co to bylo proti světovládnosti Říma nebo jedině pravé křesťanské věrouky? – přesto za tak krátké období dokázalo vyvolat nejhrůznější válku v dějinách, hrůznosti, jež zastínily středověk, a zničit to, co mnohé generace vytvořily za tisíciletí.

Jeden, řekli bychom, zrůdný a nemocný mozek. Byla by to ovšem nesprávná odpověď. Poražené Německo ve Velké válce, jež přijalo, nebo bylo nuceno přijmout podivné podmínky versailleského míru, se cítilo poškozeno. Jeden každý a tak teorie nadlidí, nacionalismus na entou, touha po odvetě za domnělá či skutečná příkoří, tu našly svou úrodnou půdu a vynesly autora Mein Kampfu, ambiciózního Schikelgrubera, jehož si prý vybrala sama Prozřetelnost, do čela země. Slovo Prozřetelnost bylo jen eufemismem pro německý kapitál, ty Kruppy, Thysseny, Schachty, Puhly, akcionáře z I. G. Farben, kteří potřebovali vyrábět, dodávat, ovládnout nové trhy. (Že vám to něco připomíná? Pak nejste daleko od pravdy.)

A jsme u jádra věci. Zlo, podle dnešních učebnic, se jmenuje Hitler. Nepochybuji o tom, že personifikovat je nutné, protože to zlo našlo ochotné plnit touhy těch nejmilitantnějších. Za tím vším byl však kapitál, touha ovládnout svět a jeho suroviny, rozdělit si je a vydělávat. K tomu potřeboval Hitlera a ty kolem něj.

Ani nyní tomu ovšem není jinak. Také současný kapitál, tentokrát již globalizovaný, se nechová odlišně. Jen svým cílům navlékl mundůr svobody a demokracie a jako hlavního propagandistu si koupil sdělovací prostředky.

Je sto dvacet pět let od narození Adolfa Hitlera. Pro německý kapitál tento muž přišel kdysi jako na zavolanou. Dnes však nejde jen o kapitál jedné země. Vůdců se nabízí víc, i když jsou třeba jenom loutkami. Senilní vůdci více poslouchají a lépe se za ně vládne. Na rozdíl od Hitlera. Ten se ovšem v roce 1933 také zdál loutkou. Ukázalo se však, že jeho režim nebylo loutkové divadlo. Vyhovovalo i to. Umožnilo kapitálu vydělávat miliardy. A nejen tomu německému.

Světovládné ambice však narazily. Také jiní průmyslníci, z jiných států světa, měli nataženy své dlaně. A Hitler chtěl stále víc. Zakousl se dokonce nejen do kontinentální Evropy, ale do země spícího medvěda. Právě to se mu stalo osudným a tak, když slavil své čtyřicáté páté narozeniny, »medvěd« stál už kousek od Berlína a jeho podzemního kancléřství. Zbývalo několik dnů, než sám ukončil své žití.

A dnešek? Nový Hitler není, ale starý kapitál ano. Potřebuje další zdroje surovin. Dal si za cíl dosáhnout toho za každou cenu. Dělá pro to všechno. Znovu teče krev a hodně krve. Pro kapitál to není důležité. Vydělávat se nechá i na krvi a akcionáři nebojují. A tak se shánějí zbraně a náboje, aby nesmyslná válka pokračovala dál a miliardy plynuly na konta mocných světa. Kapitál se jen obléká do příhodnějšího kabátu, který pak, stejně jako tomu bylo v Německu ve třicátých letech, si lidé na sebe obléknou ve slepé víře, že pomáhají právu a spravedlnosti, pravdě a lásce. Kdyby nastal čas, aby prohlédli, nebudou už nejspíš mezi živými.

Jaroslav Kojzar