Hej, páni konšelé… Znáte tu píseň? Jistěže znáte. Kdo by neznal jednu z kultovních písní Karla Gotta! Dnešní mé zamyšlení s ní však přece jen bude souviset, i když se zpěvákova výzva týkala zcela jiných zástupců lidu, než těch současných, nebo těch, kteří mě inspirovali.
Prý bejval svět jak z růže květ, či háj
Prý žádná zlost a lásky dost, jó, ráj
Prý bejval svět jak z růže květ a já se ptal
Proč nezůstal jen chvíli dál…
A dále… Svět je však zlej, a proto
Hej, páni konšelé
Já bych rád měl ráj…
Musím se ovšem vrátit o pět set čtyřicet let zpět. K 24. září roku 1483. Tehdy došlo k II. pražské defenestraci. K Druhé, nespletl jsem se. Omylem totiž ta Třetí, která vlastně dala záminku ke vzniku Třicetileté války, je někdy nazývána Druhou. Prý, četl jsem kdysi, že to bylo proto, že ty, kterým jsme tehdy přiřkli římské číslice, byly na počátku revolučních hnutí anebo změny politických poměrů v zemi. Jak se však ukazuje, není to zas taková pravda, protože i ta právoplatně Druhá vyvolala změny, i když nikoli tak podstatné, jako ty, o nichž jsme se učili ve školách. Šlo v ní totiž také o změnu poměrů. Tentokrát o návrat k tomu, co zde bylo za krále Jiřího. Ten totiž byl již dvanáct let mrtev a zemi vládla Jagellonská dynastie. Ta za oněch dvanáct let stačila za aktivní spolupráce s králem, korunovaném v Kutné Hoře, prosadit do čela radnic všech tří pražských měst katolické, Římu věrné představitele.
Oněch dvanáct let bylo skutečně plné střetů. Počátkem osmdesátých let byli dokonce zatčeni čtyři kališničtí kněží a odvezeni na Křivoklát. Zde jeden po mučení zemřel. Kulminačním byl rok 1483. Tehdy z katolíky ovládaných radnic začaly velké represe. Zatýkání, mučení, popravy. Při tom se navíc v zemi rozšířila další vlna moru. V Praze se prudce zvýšilo napětí. Král z obavy o svou bezpečnost raději z Prahy utekl. Za této situace katolická strana připravovala na noc na 25. září ozbrojenou akci, při níž měli být zatčeni představitelé kališníků a osmdesát z nich buď popraveno, nebo vsazeno do těžkého žaláře.
Záměr se zřejmě prozradil a došlo k protipřevratu. Kališníci zvony z »věže kostela Teynského« (Palacký) svolali své příznivce a 24. září v předvečer prořímské akce vtrhli do radnic pražských měst. V Novoměstské, kde byl zřejmě větší odpor, radní pobili a těla vyhodili z oken. Ve Staroměstské taková čistka nebyla. Jen zraněný purkmistr předstírající smrt byl z okna vyhozen, ale podařilo se mu útěkem zachránit. Pouze na Malé Straně to neskončilo defenestrací, jen zadržením předních představitelů katolické konfese.
Kališníci tak ovládli pražské radnice. Město bouřilo. Nemohlo se uklidnit. Byl krutý středověk nevážící se lidského života a bolesti. Z obou stran. To byla vada na následných událostech. K uklidnění situace došlo v krátké době. Už 6. října podepsali nově zvolení zástupci všech tří pražských měst dohodu o jednotě. Později také král musel pochopit, že jednostranná orientace na katolickou stranu nikam nevede, a podřídil se, aby na kutnohorském sněmu o dalších dvanáct let později vyhlásil rovnost mezi oběma konfesemi. V zemi nadlouho zavládl náboženský smír. Bohužel, netýkající se Českých bratrů, kteří byli dál pronásledováni.
Jenže tehdy nešlo jen o konfese a zčásti o nacionální podtón, ale také o hladové vzepětí. Nezapomeňme, že morová epidemie prudce zvýšila životní náklady a tak, jak píše kronikář, došlo k vzedmutí odporu »proti konšelům, i zjímali je, chtěvše je kázati stínati; a to proto, že sú počtův nečinili, sami se tím dělili a užívali; neb sú byli několiko let na konšelství; berně na obec vzkládali a drželi je…«.
Je pět set čtyřicet let poté. Nejde o náboženskou svobodu, o vzájemnou toleranci a nejednostranné rozhodování však ano. Také sociální podtext pomalu nabývá na významu. Ve hře není ani tak pražská velká radnice – i když proč ne? – ale »konšelé« ze Strakovky a dalších centrálních úřadů, které uzmula Rychetského rozhodnutím současná pětikoalice. Není jistě módní a humánní vyhazovat někoho z oken, i když Česko má v tom světový primát. Období, které v roce 1483 vedlo k onomu 24. září, je však varováním. Represe, nespravedlnost, jediná pravda vsugerovávaná i malým dětem směrovaná proti všem, kteří říkají a chtějí něco jiného, může vyvolat požár. Ten hoří všelijak. Už dokonce neřiditelně. To není poplašná zpráva, ani výhrůžka, to je jen konstatování. Osobně věřím, že až přejde ono »fialové mámení«, emoce se zase dostanou do normálu. Naše země to potřebuje.
Jaroslav Kojzar
Stejně je zajímavé, jak se od husitských válek do Bílé hory podařilo tady realizovat v Evropě dost ojedinělé soužití lidí různé víry. A tomu stavovský stát… Bílá hora, kterou si česká šlechta prohrála sama, to všechno zničila.