Havel na Hrad!

29. prosinec – den mezi štědrovečerními svátky a Silvestrem. Blíž k Silvestru než k narození Krista. Možná tímto přirovnáním lépe pochopíme, k čemu tehdy došlo. Ty první dny jsou příliš vážné v protikladu k druhému svátku. Možná právě ten by se proto měl spíše nazývat bakchanálie. Přitom se jmenuje Silvestr a má připomínat vyvedení církve papežem stejného jména z pronásledování a vstup do křesťanské svobody. Jak ovšem nazvat dobu mezi oběma svátky? Čekáním? Šaškárnou? Někdy možná tak i tak. Mezi oběma dny je totiž svátek sv. Štěpána, o němž víme jen to, že dělal zázraky a nakonec byl ukamenován, svátek Judity (Judith), která zase dokázala setnout hlavu asyrskému Holfernovi a tím zachránila své město před cizími nájezdníky či svátek bájného Davida, jenž pouhým kamenem dokázal zabít obra Goliáše.

Jde nám konkrétně o 29. prosinec 1989, kdy byl totiž jako jediný navržený kandidát zvolen prezidentem Československé socialistické republiky Václav Havel. A jsme opět u slova šaškárna. U slibu nově zvoleného prezidenta. Tehdy přísahal věrnost Československé socialistické republice, ale již nikoli »věci socialismu«. Vynechání těchto dvou slov z prezidentského slibu mnohý z nás přeslechl a vnitřně se domníval, že socialismus bude trvat dál, ale bez vedoucí úlohy Komunistické strany Československa, jež právě byla vymazána z Ústavy. Nešlo však o formální akt, tak to autor této úpravy, pozdější ministr spravedlnosti a sociální demokrat a ještě později předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, nezamýšlel. Věděl přesně, co chce a co chtějí ti na Západě. Naneštěstí se nenašel nikdo, kdo by upozornil na nezákonnost zmíněné úpravy, ale i kdyby se našel, bylo by to něco platné? Ostatně, šlo přece jen o slovíčka a slova jsou, jak nám dokázala i současná vláda, jenom slova (viz Hamlet). Ta člověka minou jako závan ranního větříku. Ani je postřehnout se často nepodaří.

Jak to však bylo s kandidaturou Václava Havla? Navrhl ho Kocáb, Křižan, Pithart nebo…, kdo vlastně? Vždyť přece chartistická opozice měla mnoho lepších kandidátů. Zkušenějších, schopnějších. Jistě byli v zorném poli Deep Statu ještě jiní lidé. Prvními chartisty byli především vyloučení či vyškrtnutí komunisté, kteří ztratili své posty, a tím vlastně často také trpěly jejich rodiny. Ač se veřejně citovala Husákova slova, že stranická legitimace není pracovní knížka, nebylo tomu tak. Právě tito bývalí komunisté uměli nejen řídit, ale mohli se stát alternativou pro případné změny ve vedení země. Šlo jim většinou o vylepšení socialismu, nikoli o návrat do předmnichovských let. Jen namátkou: jde o jména Černík, Mlynář, Šik, Hýbl, Pelikán, Šilhán, Jiří Hájek, Martin Vaculík… vlastně i Dubček. Jistě i s těmito jmény si na západě pohrávali. Jenže ani jeden se jim nehodil do profilu budoucího vůdce. Navíc žádný z nich neprošel, na rozdíl od Havla, několikaměsíčním školením přímo ve Státech. Nebyli tedy stoprocentně či vůbec ne jejich. A nějaká postava z ostatního nekomunistického disentu? Pro svět nuly, které těžko bylo možné nabídnout mezinárodní veřejnosti, i když by se jistě našli i takoví, které měly tajné služby v hledáčku. Našli bychom je mezi hudebníky, herci, potomky postižených z padesátých let, v bývalé šlechtě. Svět však nikoho z nich, snad jen kromě Karla Schwarzenberga, neznal, a ten měl nejen potíže s češtinou, ale jeho rod neměl v Čechách právě nejpřitažlivější pověst. Navíc nikdo z nich nebyl ani správně proškolen v některé ze zvláštních škol ve Spojených státech či v Británii. Dramatik Havel se hodil. Vešel se do všech šuplíkú. Byly tu také hry Václava Havla, nemající většinou mnoho repríz, hry, jejichž éra obyčejně končívala pro nezájem, ale jež se z politických důvodů hrály na světových jevištích. Provozovaly se však a nikdo se neodvážil napsat, že měly kosmickou vzdálenost od  Ionesca nebo Dürenmata, k nimž Havla zahraniční tisk přiřazoval.

Pro kapitalistický Západ měl však beze sporu řadu předností. Pocházel z velmi bohaté rodiny, byl, pokud jde o majetek, únorem velmi postižen, nikdy nebyl socialistou, ani členem KSČ a v roce 1968 spolupracoval s KANem, který v roce 1968 navázal potřebné kontakty se západním světem. Prostě, byl jejich mužem. A tak si z Havla západní média postupně vytvářela typ, který případně mohl přerůst popularitou vůdce polské Solidarity Walesy.

Přeskočme nyní do roku 1989. Vlastně bychom se měli přece jen ještě posunout o nějakou dobu zpět. Hospodářsky rozkývaný Sovětský svaz měl značné ekonomické potíže, které navíc zkomplikovala málo domyšlená perestrojka. Vedení KSČ ji nepřijalo nejpříznivěji. Jenže tehdejší hospodářská stagnace socialistického tábora se dotkla i ČSSR. Potřebná řešení byla přijímána pomalu, anebo se zatím jen plánovala. Rostla nespokojenost obyvatel. Začala příhodná doba pro změny, zvláště když Gorbačovovi lidé byli víc než příznivě nakloněni Západu. Stojí zato si v této souvislosti připomenout cíle Michaila Gorbačova zveřejněné mnohem později, o nichž jsme tehdy nic nevěděli: »Smyslem celého mého života bylo zničit komunismus, nesnesitelnou diktaturu nad lidmi. Plně mě podporovala manželka, která pochopila, že je to potřeba ještě před tím, než jsem to udělal. Bylo to k dosažení tohoto cíle, když jsem využil svého stranického postavení v zemi. To je důvod, proč mě manželka neustále tlačila, abych důsledně zastával vyšší a vyšší pozici v zemi. Když jsem poznal Západ osobně, uvědomil jsem si, že nemůžu ustoupit od svého cíle. A abych toho dosáhl, museli jsme nahradit cele vedení OSPOD a SSSR, stejně jako vedení ve všech socialistických zemích… Podařilo se mi najít společníky při realizaci těchto cílů. Mezi nimi A. N. Jakovlev a E. A. Ševarnadze zabírají speciální místo. Někteří pánové tvrdí, že SSSR se rozpadl sám kvůli neúčinné ekonomice. Jejich omyl!…« (na přednášce na americké univerzitě v Turecku roku 2000).

Tehdy, kdy tato slova Gorbačov vyslovil, ovšem už nebylo co skrývat. Pavel Tigrid, jistě nikoli pouze ze své hlavy, vyslovil ve Svědectví názor, že budoucí prezident, tedy ten, který nastoupí po Západem očekávaných politických změnách u nás, bude Václav Havel. V roce 1989 vznikla po dohodě se Západem a okamžitě prezentovaná vysílačkou Svobodná Evropa, podpisová akce Několik vět, která už neměla být jen záležitostí omezeného počtu chartistů, ale velmi širokou demonstrací, na níž by musel režim reagovat. Ten ovšem nereagoval chytře. To události urychlilo. Přišel 17. listopad, Národní třída, týden hereckých akcí, generální stávka, vznik Občanského fóra, občanských fór v místech, změna ve vedení KSČ, jednání s vládou vedenou Ladislavem Adamcem atd., atd. Abdikace prezidenta Husáka znamenala hledání nového kandidáta na post hlavy státu. Vyskytlo se mnoho jmen. Zdálo se, že nejvíc šancí má sám premiér Adamec. Byl tu však i Alexandr Dubček, Čestmír Císař, údajně i Zdeněk Mlynář a Milan Kňažko a další. Adamec, který hledal podporu v Moskvě, neuspěl. Gorbačov ho odmítl. To pro něj byla sprcha. Vzdal se nejen možné kandidatury, ale i vedení vlády. Sem patří slova Zdeňka Mlynáře o tom, že hodili moc na ulici, ať ji zvedne, kdo ji zvedne. Zvedl ji Marián Čalfa a Občanské fórum. Premiérem se tedy stal bývalý předseda CV KSČ na vláděa Adamcův náměstek, Slovák Marian Čalfa, i když se prý, podle Pitharta, Sověti pokusili prosadit Zdeňka Mlynáře. Zdá se však, že pozdější předseda české vlády málo věděl o cílech, jež jsou ve hře. Do nich se Mlynář nehodil.

Jenže zvedl onu moc opravdu Čalfa, protože prozřel, dostal strach nebo v tom byl jiný důvod? A pak ji předal lidem kolem Špalíčku, tedy představitelům Občanského fóra? Byl jeho nápad prosadit do čela země Václava Havla okamžitou reakcí na situaci, jež se za poslední měsíc vyvinula neřízeným směrem, anebo všechno bylo jinak? Je zajímavé, že dosud žijící Čalfa nikdy na toto téma nepromluvil otevřeně. Jak to tedy bylo?

Vraťme se zase o nějaký měsíc zpět. Západní tzv. demokratický svět si Havla tedy vytipoval. Ještě zdaleka se nevědělo, že přijde kolaps socialistického bloku. Prý dokonce tři roky před listopadem při setkání západních diplomatů s disidenty »oslovovali všichni Václava Havla titulem ‚pane prezidente‘« (viz Zdeněk Hrabice v Obrysu-Kmeni č. 7, 2011). To ovšem mohla být jen záměna slova předseda se slovem prezident, což byl běžný výraz pro šéfy v kapitalistickém světě a dnes je používán i u nás. Takže zůstaňme u toho Tigridova Svědectví, už proto, že jeho šéfredaktor měl, jak se všeobecně traduje, úzké styky se CIA.

Takže Západ měl jasno.

A Východ? Gorbačov měl s československým stranickým a státním vedením značné rozpory. Potvrzuje to i Miloš Jakeš ve své nepublikované vzpomínce. Listopad 1989 se uskutečnil díky plánu Státní bezpečnosti a bezesporu v dohodě s KGB, jež se tak chtěla zbavit nepohodlného Jakeše a jeho stranického vedení a nahradit je svými lidmi. Ta jména lze vydedukovat. Nepřímým důkazem je večeře prvního náměstka z Federálního ministra vnitra s náměstkem šéfa sovětské kontrarozvědky v hotelu Praha ve stejnou dobu, kdy vrcholila demonstrace na Národní třídě. Tady si zřejmě skuteční šéfové převratu kontrolovali, zda akce s mrtvým studentem Růžičkou-Šmídem, jehož představoval poručík Zifčák, dopadla podle plánu. Česká strana si zřejmě nalhávala, že i té sovětské jde stále ještě o socialismus.

Proč vlastně převrat takovýmto způsobem? Šlo o to, že stárnoucí české vedení se nedařilo běžným způsobem vyměnit. Akce 17. listopad tomu měla napomoci. Jenže ta se vymkla z ruky. Proč zkrachovala, dosud nevíme a zřejmě se to dozví až další generace. Vítězové, tedy ti, co se tak vehementně hlásí o své zásluhy, totiž nesmí přijít o svou aureolu, tedy nemohou připustit, že byli loutkami na cizích divadelních prknech. Proto se drží pithartovské či kocábovské varianty. Jinak by Havlova a vlastně i jejich sláva utrpěla nenapravitelný šrám.

Následovalo období těsně polistopadové. Nucený odchod Gustáva Husáka. Zmíněné sovětské odmítnutí podpory Adamcovi. Už v té době totiž musel být jako kůň Moskvy vytipován Václav Havel, kterého Občanské fórum navrhlo na funkci prezidenta asi 10. prosince. Možná, že z počátku se zde uvažovalo také o Mlynářovi, ale ten nepatřil do party špalíčkovských disidentů a byl znám svou jistou podporou socialismu, což byl rozhodující handicap.

Novým favoritem se tedy pro obě strany stal Václav Havel. Šlo o zvláštní shodu Západu a Východu. Bylo ovšem třeba zabránit tomu, aby se další kandidáti, o nichž se již psalo v tisku a byli navrhováni různými organizacemi a orgány, své případné kandidatury vzdali. Tak to bylo s Císařem, jehož kandidaturu Obroda stáhla a nakonec i s Dubčekem, prosazovaným Veřejností proti násilí, který se nechal ukolébat Havlovým tvrzením, že volba právě Havla bude trvat jen do svobodných voleb a pak že lídr z Laterny magiky ustoupí jemu. Tak ostatně měla znít dohoda mezi českými a slovenskými vítězi (»Slibuji, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, že pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v Československu, sám odstoupím z funkce…« (citováno podle knihy Jana Bauera: Václav Havel, necenzurovaný životopis).

Aby nebylo nic ponecháno náhodě, do okresů po celé republice se rozjeli agitátoři. Vzpomínám na Reginu Rázlovou a na její vystoupení na sjezdu JZD a na nenávistnou reakci, když nebyla vyslyšena. Mnozí z nich byli herci známí z obrazovek, kteří před listopadem hrávali v mnoha filmech a televizních inscenacích, ať již jde o Čepka, Rösnera, Galatíkovou, Hadrbolcovou, atd.

Podpora Havla byla tedy z protipólových stran, oboustranná. Západ i Východ se obdivuhodně sjednotily. Gorbačov dokonce po sovětském velvyslanci vzkázal novému předsedovi Československé strany lidové, jenž byl vybrán za šéfa parlamentu, Josefu Bartončíkovi, že nejen Adamce hází přes palubu, ale, že »Havel je úžasný a že paní Raisa ráda čte jeho knihy« (MF Dnes 15. 11. 2007). Premiér Čalfa údajně za své jednodenní návštěvy Moskvy, aby se osobně přesvědčil o stanovisku Moskvy, dostal přímo pokyn prosadit do čela země Havla. Poslušný premiér úkol splnil. Jak však přesvědčit poslance komunisty, kteří v Poslanecké sněmovně po nucených abdikacích a následných kooptacích stoupenců Občanského fóra ještě zůstali, aby volili Havla?

Snad vše osvětlí má vzpomínka asi z poloviny prosince 1989, kterou jsem si zaznamenal: »Před budovou ÚV se sešli stoupenci Demokratického fóra komunistů a požadovali všeobecné volby prezidenta (pozn.: Nálada ve společnosti nebyla v té době stále ještě nakloněna Havlovi, údajně prý při takové volbě by získal jen několik desítek, nebo ještě méně, procent hlasů. Vyhrál by jednoznačně Dubček – na Slovensku téměř sto procenty hlasy, v českých zemích by dostal více než padesát procent hlasů). Šéf strany Urbánek nám, mně a Jaroslavu Š., kteří jsme se s ním setkali v prvém patře budovy ÚV KSČ, když před demonstranty mířil na demonstraci, potvrdil, že to jde demonstrantům slíbit. V podzemní zasedačce však zase zasedali poslanci KSČ. Tady režii měli jiní. Poslanci byli voláni ke stranické odpovědnosti, aby volili Havla. Jednání bylo vzrušené a jistě padaly i hrozby. A nešlo jenom o stranickou odpovědnost. Šlo o obyčejný ‚lidský strach‘. Snad všem bylo vyhrožováno. Čalfa historikovi Sukovi později tvrdil: ‚Byl jsem opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo domluvit…‘ (viz MF Dnes 15. 11. 2007). Atmosféra byla taková, že mnozí nerezignovali. Byly případy vyhrožování nejen jim, ale i jejich rodinám. Doslova organizovaný tlak médií byl nepředstavitelný. Přitom poslanci věděli, že je to vlastně jejich poslední hlasování a pokud se nepostaví tak, jak se od nich chce, může to pro ně mít nedozírné následky…« (zkrácený text z mé knihy Osudové okamžiky II). Podotýkám, že kromě Čalfy nejvýraznějšími stoupenci Havlovy kandidatury měli být tajemníci ÚV Šedivý a Mohorita.

V 10.20 29. prosince všichni poslanci uvítali nového kandidáta na funkci prezidenta Václava Havla, aby po Čalfově květnatém oslavném projevu, kromě několika těch, co nepřišli na zasedání a tak se vyhnuli ponížení, dali svůj hlas Václavu Havlovi. Dojemná dohoda Západ – Východ se tak naplnila. Zrada bývalých přátel z východu byla dokonána.

La Commedia e Finite

Jaroslav Kojzar