Před sto deseti lety se v Dúbravce, dnešní čtvrté části Bratislavy, narodil dr. Gustáv Husák, poslední socialistický prezident Československa. Poslední? Také Václav Havel přísahal na socialistickou Ústavu, jen ji jaksi nemínil dodržovat. Ale Havel mě teď zas tak moc nezajímá.
Gustáv Husák byl osmým československým prezidentem. Prvním skutečným Slovákem na pomyslném československém trůnu, ale ani to není přesné. Tomáš Garrigue Masaryk by klidně mohl být přiřazen ke Slovákům, i když se narodil na Moravě. V encyklopediích je však zařazen mezi Čechy. Měnit cokoli by bylo nerozumné. V anketě Největší Slovák uskutečněné před časem se Husák ocitl na sedmém místě, při čemž zvítězil Štefánik před Štúrem a dokonce Dubček se umístil jen jedno pole před ním, a za ním pak i Juro Jánošík, Andy Warhol, cestovatel Móric Beňovský, Pavel Országh Hviezdoslav a dokonce kosmonaut Eugen Cernan. Knihu o něm, velmi dobře napsanou a pokud to šlo i objektivní, napsal český historik Michal Macháček. Byl za to »peskován« a dokonce i postižen, ale s tím se musí počítat v době, kdy pravdou je jen to, co říká vládnoucí moc a sdělují nám mainstreamová média.
Gustáv Husák byl však hoden obdivu. Nejen za Slovenské povstání, ale i za svůj boj o zrovnoprávnění Slováků. Narážel na nepochopení, dokonce na odpor, na dokazování, že přece je rovnost mezi oběma národy a z peněz českých »dělníků« je na Slovensku leccos postaveno, že Slovensko dostává víc ze společného krajíce, než do něj odevzdává. Takže, co vlastně chce? Jenže jemu nešlo o přesun prostředků, ale o nevyváženost rozhodování, o postavení slovenských orgánů v jednotném státě, které nemohly vyvážit střídavě národnostně obsazované funkce. Ke změně došlo až po 28. říjnu 1968. Tehdy byla vytvořena federace. Tím ovšem nepopírám, že by se ani on nevyvaroval při tom všem jistému nacionalismu, který nám Čechům vadil.
Osobně si však cením Gustáva Husáka za to, že přes šikanu a nakonec uvěznění na dlouhá léta nezanevřel na myšlenku sociální rovnosti a že dokázal se překlenout nad příkoří z rozhraní čtyřicátých a padesátých let a nad jistě krutou dobu procesů a dlouhé předlouhé věznění, jež mu vzalo i jeho rodinu. Byly to kruté zkušenosti, dokázal si z nich však vzít potřebné poučení i pro svůj další politický život.
A jsme u moskevských jednání. Přijal nakonec »moskevské dohody« a byl rozhodnut k nim přistoupit zodpovědně. Nezapomínejme, že svět tehdy byl dvoupolární a vystoupit z »jedoucího vlaku« bylo ještě nemožné. Kriegelovský odpor, dnes vyzdvihovaný, mohl vést ke tragédii. Země se musela zklidnit. To věděl nejen generál Svoboda, tehdejší prezident republiky, ale i Gustáv Husák. Hlavou se nikdy žádná zeď nenechala porazit a vyvézt zemi z krize byl úkol, který by zmohl leckoho. Vypořádal se s ním, za cenu mnoha ústupků a zpomalení záměrů. Jenže pomalu stárnul. Lidi, které měl kolem sebe na počátku, neměnil. I teorie, že »koně, kteří dobře táhnou, není třeba měnit«, se stávala brzdou. Lidé se kolem něj tedy neměnili, anebo málo. Nemoci, osobní tragédie, koncem osmdesátých let, to vše společně se změnou postojů Moskvy, pro něj znamenalo zklamání a omezovalo schopnost nové úkoly, nové problémy, nově také řešit. Byla to škoda, protože v době, kdy bylo potřeba, jsme nového Husáka neměli. A ti, co přišli po něm, ho nahradit nemohli a ani neuměli.
Na funkci prezidenta Gustáv Husák abdikoval v prosinci 1989 a odešel do svého bratislavského ústraní, aby ještě dva roky se díval na to, jak »republika nevzkvétá«, ač moderní »květináři« přesvědčovali nás o opaku, při čemž namísto slibované rovnosti nechali volně plynout »devadesátky«, ztrácet miliony majetku neznámo kam a přerozdělovat si to, co zbylo do vlastních kapes nebo zahraničním kamarádům. Gustáv Husák zemřel v listopadu roku 1991 a je pohřben na hřbitově ve své rodné Dúbravce.
Jaroslav Kojzar
Gustáv Husák byl náš nejlepší prezident.
K jeho chybám patřilo, že včas neodešel (bohužel, Filip tuto jeho chybu zopakoval s podobným výsledkem).
Všichni vlastizrádci, kteří podepsali moskevské protokoly, jež legalizovaly ruskou okupaci a uvrhly nás do naprosté podřízenosti Sovětského svazu, měli být za tuto velezradu odsouzeni k mnohaletým žalářům. Nedávno tu Kojzar obhajoval 20 letý žalář pro Rudolfa Berana za spolupráci s okupanty. Já mezi ním a Husákem vidím jen ten rozdíl, že Beran byl vůči nacistické okupaci pasivní, kdežto bezskrupulózní kariérista Husák s okupační mocí spolupracoval aktivně.
A pokud se Husák umístil v soutěži o největšího Slováka na 7. místě, pak měl Kojzar připomenout, že např. Andrej Hlinka byl 4. a Jozef Tiso byl vyřazen předem, aby z toho nebyla mezinárodní ostuda.
K naprosté podřízenosti SSSR došlo dávno před srpnem 1968. a to na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy tehdejší špičky KSČ připustily zásadní vstup sovětských poradců do přípravy a průběhu vykonstruovaných politických procesů, o podřízenosti ČSR a později ČSSR po vzniku Varšavské smlouvy netřeba hovořit. Gustav Husák, jako oběť politických procesů let padesátých, po získání faktické klíčové moci (duben 1969) se vyvaroval hlavní exponenty Pražského jara trestně postihovat a řešeni byli pouze personálně. Toto poměrně významné pozitivum mu nelze upřít.
Řada čelných představitelů pražského jara se vyhnula vězení za normalizace pouze tím, že buď zemřela (Smrkovský, Kriegl) nebo byla donucena k emigraci (Šik, Mlynář). Ostatní byli pod permanentní kontrolou StB (Dubček). Nejvýmluvnějším příkladem Husákova politického bezcharakterního kariérismu je případ historika Milana Hübla, v roce 1968 rektora Vysoké stranické školy ÚV KSČ. Ten před rokem 1968 dělal vše možné, aby byl jeho přítel Husák rehabilitován a vrácen do politických funkcí. Ještě v onom dubnu 1969 podporoval jeho zvolení generálním tajemníkem. Už v roce 1972 byl Hübl zatčen a odsouzen na 6 a půl roku za „podvracení republiky“. Ve vězení ho Husák držel až do roku 1976 a odmítal jeho žádosti o milost, ačkoliv se za něj přimlouval např. L. Štrougal. Ano takový to byl lidumil a to i k těm, kteří mu byli blízcí.
Děkuji pane Brázdoi za repliku na moji poznámku, jistěže nebyl G.H. lidumil, chtěl jsem naznačit, že mohlo být podstatně hůře. Souhlas s donucením k emigraci (Mlynář Šik), úmrtím Smrkovského (1974) a Kriegla (1979) bych ovšem až tak neargumentoval. P.S.:Ještě, že oba existujeme tvůrci tohoto webu mají alespoň dva standardní diskutéry, hezký Nový rok!
Vzhledem ke studené válce, kterou proti nám americký režim se svými satelity vedl, byla těsná spolupráce socialistických zemí životní nutností.
Žádná „ruská okupace“ tady nebyla, Rusko v té době ani nemělo vlastní armádu, aby mohlo někoho okupovat.
Pokud se dívám nazpět ,tak musím pana G.Husáka pochválit za klidnou a mírovou cestu ,kterou ČSSR kráčela až do roku 1989. Jistě , již v roce 1985 se komunisté mohli připravovat na neznámo (jak se bude chovat SSSR) ,ale to se nedalo odhadnout.Levice prohrála vše a znovu se čeká ,co Rusko podnikne .
Od Ruska levice nemůže nic čekat.