Gottwald – pokus o »barevný pohled«

Je tomu sedmdesát let, co byla zveřejněna poslední lékařská zpráva o smrti prezidenta Klementa Gottwalda. Bylo to přesně devět dní poté, co v Moskvě zemřel Josif Vissarionovič Stalin a tři dny po návratu československého představitele z pohřbu sovětského vůdce. Pro tehdejší většinu národa stále ještě milovaný Kléma, pro odpůrce však nepřítel, jehož úmrtí vítali. Zkusme si podobným způsobem, jako jsme se zamysleli minulý týden nad třemi prezidenty, s nimiž je spojovala březnová data, zamyslet i nad Klementem Gottwaldem. Nic totiž není jen bílé nebo černé, jak se nám v souvislosti s minulostí pokouší vsugerovat současná propaganda. Tedy konkrétně: Co bylo před Listopadem, je černé, pokud ono období začneme dokonce 9. květnem 1945 a tedy nejen »Únorem«, co po Listopadu, pak bílé. Tak nám to vsugerovává dnešní mainstream.

Gottwald v březnu 1953 byl již velmi nemocným člověkem. Stejně jako dr. Beneš, když v červnu 1948 předával funkci. A ten vlastně již od návratu domů do Československa. Tíha války a odpovědnosti na něj dolehla, když všechno, alespoň podle prvních poválečných dojmů, skončilo. Jenže neskončilo. Narazily na sebe dva politické systémy a to neúprosně ovlivnilo jím vytvořenou koncepci další existence státu. Prezident chtěl být mezi dvěma světy, nárazníkem. Chvíli to vycházelo a pak najednou vycházet přestalo. S tím se Beneš smířit nemohl a nechtěl. Oslabený organismus v září roku 1948 to už nakonec nedokázal vydržet.

A Gottwald? Také on měl svou koncepci. Nepochybně viděl nedostatky sovětské skutečnosti, jenže Stalina, jakožto vůdce velkého »socialistického státu«, vnímal jinýma očima. Chyby omlouval anebo myslel, že nejde o chyby, ale o jediná velmi nutná, i když nedobrá, řešení. Válka, nesmírné utrpení sovětského lidu, napřed ústup, prohry, pak úspěšný nástup proti agresorům, bez nějž by nebyla nejen druhá fronta (tím doplňuji mezery ve vzdělání ministra Mariana Jurečky poté, co jsem slyšel jeho vystoupení na toto téma ve Sněmovně) a tedy i osvobození naší republiky, jeho dosavadní myšlení »chytrého sedláka« překryly. Byl Stalinovi nesmírně zavázán, i když si myslel, že k socialismu lze dojít zcela jinou cestou, tou československou.

Počátek padesátých let ho zlomil. Možná, že uvěřil v nutnost »honby na čarodějnice«, v existenci »spiknutí zrádců«. Nebyl však takový fanatik jako Robespierre či Rakossi. Nepotřeboval svého Dantona či Laszló Rajka. Potřeboval ruce všech k obnově republiky a k zajištění, aby se už nikdy nestřílelo do dělníků, nebyly žebračenky zachraňující od pomalé smrti, ani cukrové či lihové aféry. Najednou však přišel tlak na »jedinou cestu« a špionománie. Nesouhlasil s prací sovětských vyšetřovatelů u nás. Dlouho vydržel tlak z Budapešti a Moskvy. Vzdoroval mu, protože nechtěl věřit v to, co mu bylo předkládáno. Neustál to však. Snad proto se dostal do »jmenovitého seznamu« podezřelých, s nímž už začali pracovat sovětští »poradci«. Nakonec bylo jeho jméno nahrazeno jiným. Paradoxem bylo, že tím, kdo byl nejvstřícnějším k jejich příchodu, byl právě Rudolf Slánský.

Píši o Gottwaldově nemoci. Skutečně nebyl zdráv. Měl potíže s »nemocí z války«, kterou se nakazili za První světové mnozí vojáci na obou stranách fronty, trápilo ho srdce – málem nepřežil infarkt v bojujícím Rusku. Prý, jak tvrdí Marie Švermová, dost v té době pil. Václav Kopecký tehdy údajně prosazoval dokonce jeho odvolání z funkce. Popral se s tím. Měl silnou vůli, proto i nad tím vším zvítězil. Nebylo ho potřeba nahradit za někoho jiného, byl skutečně první. Ač měl jen »nižší vzdělání«, jeho přirozená inteligence, studium knih a »sloní paměť«, ho pozvedly nad jeho protivníky. Stejně jako přátelský přístup k druhým, pochopení pro problémy jiných a prosté jednání.

Když se vrátil z moskevského pohřbu, již na letišti si Antonínu Zápotockému postěžoval, že se cítí nachlazen. Zřejmě tam však již se zdravotními problémy odlétal. Bylo chybou, že jeho lékař nerozeznal skutečný stav.

Po procesu se Slánským a jeho druhy už skutečně nedbal o své zdraví. Měl zřejmě stále větší pochybnosti, a proto prý znovu začal pít, i když jen v omezené míře. To ovšem neměl. Jeho srdce nepracovalo dobře. »Vydutí aorty«, o němž se vědělo, se ukázala jako hlavní příčina. Let do Moskvy, velké mrazy tam, odlet z Moskvy, nemoc zhoršily a »vydutí poškodily«.

Gottwald sice ještě tentýž den, co se vrátil, »pracoval«, ale stav se mu velmi zhoršil. Konsilium pozvaných lékařů, dokonce doplněné i specialisty z Moskvy, mohlo jen konstatovat zhoršování. Problém byl, jak píše profesor Charvát, že Sovětský svaz ani po květnu 1945 nepředal československé straně jeho zdravotní dokumentaci, a tak se prý tápalo.

Dnes je právě sedmdesáté výročí od jeho smrti. Muselo k ní dojít? Pokud by Gottwald dodržoval všechna léčebná nařízení, nemuselo. Kdyby přijal návrh Zápotockého, že na pohřeb pojede on, což potvrzuje, že se o prezidentově viróze vědělo již před odletem, nemusel zemřít. Teorie, jíž začali prosazovat stoupenci konspirací z poslední doby, že byl úmyslně usmrcen, je nesmysl. Lékaři profesoři Jonáš, Charvát a další by o tom museli vědět. Charvát mohl o tom dokonce ve svých po Listopadu vydaných pamětech také napsat. Nenapsal nic. Jonáše jsem znal osobně. Dokonce i v době, o níž píši. Patřil jsem mezi kamarády jeho syna, mého spolužáka. Byl jsem jednou přítomen tomu, jak se vracel domů, unavený, ale s úsměvem pro nás děti. Nebyl to strojený úsměv člověka, který má tajemství, jež ho úplně drtí.

Jaký tedy byl Gottwald? Rozhodně sociálně cítící politik. Sám na sobě prožil těžké chvíle proletářského dítěte vychovávaného jen matkou. Přirozená inteligence a nesmírná píle spojená se čtenářským zaujetím, z něj postupně udělala politika, který se vzděláním a schopnostmi mohl vyrovnat komukoli. Dokázal zachránit svou stranu před kolapsem z roku 1929, protože kdyby on nepřevzal směrování V. sjezdu, atomizovala by se. Přes nepochopení některých intelektuálů jistého stupně radikalismu, zřejmě nutného v době začínající krize a zvyšující se nezaměstnanosti a s tím spojené bídy některých vrstev obyvatelstva, dokázal stranu dovést k masovým akcím třicátých let. Ostatně většina z nich to časem pochopila.

V době předmnichovských událostí se ocitl mezi těmi, kteří stáli v čele poslanců, kteří »bojovali za republiku« proti fašismu. Z Moskvy, po svém odchodu z vlasti, dokázal ovlivňovat a směrovat domácí komunistický odboj, který se udržel, přes rozbíjení jedné buňky za druhou, fyzickou likvidaci funkcionářů, po celou dobu okupace. Připravil se svými spolupracovníky základní podklady pro Košický vládní program, vedl KSČ do vítězných voleb v roce 1946 a postavil se tak do čela vlády Národní fronty, v níž byly zastoupeny všechny tehdejší hlavní politické strany. Dokázal prosadit většinu bodů jejího programu a zvítězit v pravicí špatně připraveném střetu v únoru 1948. Program IX. sjezdu KSČ, který koncipoval, už sice nesl stopy tzv. jednotnosti, ale stále odpovídal tehdejšímu zájmu republiky a byl nástinem pro budoucnost.

Lze mu jistě vyčítat jeho návrh »jednotné kandidátky« z roku 1948. Neodpovídal totiž buržoaznímu pojetí volebního boje. To ovšem nemuselo být na závadu, pokud by skutečně za kandidáty byli vybíráni ti nejlepší. Ne všude se to totiž povedlo. Tady se však již projevil vliv sovětského systému. Jaký systém však převzít, když jiný socialistický neexistoval? Gottwaldovi se vyčítá také řada represí z poúnorových let, ale ty už většinou nebyly spojeny s jeho rozhodováním. Byl najednou odsunut do pozadí. Nově převzatý systém rozbil jeho sny o »československé cestě k socialismu«. A podpis pod rozsudky, o nichž možná pochyboval, stejně jako o provinění, která se odsouzencům dávala za vinu, ho vedl ke skepsi a rezignaci, jak ostatně potvrzuje i jeho životopisec Jaroslav Matějka.

Zmínil jsem se »o barvách« v životě Klementa Gottwalda. Jeho životopis nebyl ani bílý, ani černý. Zemřel, protože začal chápat, že ne vše, co přicházelo z míst, kterým bezmezně věřil, bylo správné. Nedokázal se s tím smířit. Procesy mu k většímu zdraví nepomohly a pochybnosti musely být kruté. V té době už byl s nimi sám. Do toho všeho víra ve Stalina, obdiv k tomu, jak sovětský lid dokázal odrazit nacistické hordy a vděčnost za naše osvobození – to vše ho limitovalo. Zůstalo po něm nemálo pozitiv, ale i negativ. A o tom jsem se pokusil psát.

Jaroslav Kojzar