Franta Habán ze Žižkova a Mariánský sloup

Jeho jméno je mezi měšťáckou společností vnímáno negativně. Jako by patřil k těm, jichž se bojí i dotknout. Dnešní změšťáčtělý tisk nám ho líčí vesměs v negativních barvách a pražští politici? Vždyť přece zorganizoval stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a to se nezapomíná. Co na tom, že onen sloup tu byl postaven jako vztyčený prst pro všechny ty, kteří by se chtěli postavit všemocné katolické církvi, a vlastně měl dokonat dílo z roku 1621, kdy pár metrů od něj bylo popraveno dvacet sedm českých pánů. Tak, vlastně nám vzkázala církev a Habsburci, se stane každému, kdo by se odvážil narušit jejich hájemství.

Ten sloup již znovu stojí, má překrýt Husa, jenž má již sto let své místo před palácem Kinských. Ti, co vládnou pražské radnici, jistě dobře pochopili, že je symbolem porážky a ve své době vítězícího katolicismu u nás a zdůrazněním toho, že navždycky máme být porobeni. A nevadí jim to. Naštěstí se tak nestalo. Dík za to Masarykovi, revoluci v Rusku, prohrané habsburské válce, pochopení dohodových mocností a všeobecnému odporu k pokračování třísetleté poroby.

A jsem u 3. listopadu 1918, kdy se skupina asi sto mužů rozhodla svrhnout sloup nenávisti. Organizátorem byl Franta Sauer, novinář a spisovatel ze Žižkova, trochu sociální demokrat, více však anarchista a recesista, přítel Jaroslava Haška, manželů Longenových, malířů Jaroslava Panušky a Josefa Lady, grafika a ilustrátora Zdeňka Matěje Kuděje. Ten sloup vyvolával emoce, byl ztělesněním poroby. Proto se mnohý Pražan k partě, jež přijela dokonce s hasičským vozem, připojil. Údajně tu byla i Milada Horáková, tehdy vysokoškolská studentka, a pomáhala stržení.

Nezapomeňme, tehdy byla doba strhávání nenáviděných habsburských znaků, a to nejen z čepic vojáků a strážníků. Jen historický z nároží domu u Mostecké věže to přečkal. Snad náhodou, snad nebyl k dispozici žebřík.

František Sauer, Franta Habán ze Žižkova. Tak ho tehdy znali. Jeho historky se už v té době stávaly legendou. On sám psal články, sepsal sedm víceméně vzpomínkových knih, dvě divadelní hry, několikrát se objevil ve vedlejší roli ve filmu. Pocházel z velmi chudé rodiny. Vyučil se zámečníkem a za prací se toulal po vlasti. Po návratu z »toulání« se definitivně usadil na Žižkově. Objevil v sobě jistý literární talent a schopnost převyprávět vážné příhody v humoristické.

Živil se ovšem všelijak, i pašováním cukerínu, což mu vysloužilo policejní pozornost. Za stržení sloupu měl být i souzen. Suďte však něco, co bylo reakcí na tři sta let vlády Habsburků a katolické církve, jež byla spontánním hnutím konce října 1918 svržena? Navíc se vědělo, že oficiální činitelé spíše stržení sloupu schvalovali, i když se nesnažili ho komentovat.

Je známa i reakce T. G. Masaryka, který se prý o tom všem dozvěděl ještě v Anglii. Měl říci: »Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla pro nás politickou potupou «. I proto se snad šetření ve věci »poškození cizí věci« protahovalo a protahovalo, až »do promlčena«.

Franta Sauer prožil celou předmnichovskou republiku »ve svém stylu«. Za okupace byl »sám voják v poli«. Bojoval po svém. Rozšiřoval např. spisy T. G. Masaryka. Tak znělo obvinění, po němž následoval Terezín. »Měl štěstí«, blížil se konec války a u něho objevili TBC. Ale bylo to možné nazvat »štěstím«? Ještě dva roky s nemocí bojoval.

Nebýt Sauera, nebyl by Haškův Švejk, ani sloup na Staroměstském by možná nikdo nesvrhl. To první by byla rána pro světovou literaturu, to druhé znamenalo odstranění, jak řekl TGM, konce »politické potupy«. Tím, že se našli noví obnovitelé, jen plivli do tváře celému národu a ideji svobody a samostatnosti republiky.

Zůstává otázkou: Proč si právě Frantu Habána dnes představujeme? Protože před sto čtyřiceti lety se právě v tento den narodil.

Jaroslav Kojzar