Francie: povstání, gerila anebo občanská válka?

Každým rokem už od počátku 90. let se o prázdninách vydávám alespoň na týden či deset dní do jižní Francie na místa, která mám rád. Tam, kde je krásná příroda a kde mohu plavat dlouhé trasy většinou v klidném moři.

Tentokrát se přiznám, že nemám tak dobrý pocit z Francie jako v jiných letech. Když se dívám do francouzských novin, a to i těch místních vycházejících na Azurovém pobřeží, na titulní straně jsou denně fotografie zachycující požáry, zásahy policistů, akce zakuklených útočníků…

V českých médiích poměrně dlouho vydržela komentátorům ke štěstí Prigožinova operetní vzpoura. Vládní politici a provládní média, což jsou téměř všechna, vydržela přežvykovat téma »Prigožin« a údajného oslabení pozic ruského prezidenta vlastně od ukončení celé rebelie.

Upřímně, kdo jiný – byť jsem si vědom, že se jedná o autokratického vládce – by byl schopen rozehnat vzpouru dobře organizované vojenské jednotky během několika málo desítek hodin. Přitom bez velikých ztrát na životech. A přemístit tuto jednotku jinam (do Běloruska), kde bude protivníkovi jako možná hrozba velmi nepříjemná.

Francie je jiný případ. Prezident Macron dělá politiku, kterou si postupně dokázal znepřátelit téměř všechny vrstvy francouzské společnosti. Abych byl přesnější – podstatnou část střední třídy a pochopitelně také chudší a deprivované občany. Takže donedávna probíhaly masové demonstrace proti důchodové reformě, jejichž přerušení milosrdně pro Macrona zajistily letní prázdniny. Před několika lety dokázal Macron udržet jen policejní brutalitou v určitých mezích hnutí Žlutých vest, jež reprezentovalo postoje Francouzů živících se vlastní prací. Kteří ať pracují, jak pracují, tak stále ne a ne zbohatnout a jejich životní náklady a stres stále stoupají.

Pokud jde o zaměstnance – odboráře, je to organizovaná síla, která má k dispozici dostatek peněz, zkušeností a také velký vliv ve společnosti. Pokud jde o hnutí Žlutých vest, to se zdánlivě rozplynulo, ale v určitém okamžiku jeho obdoba může povstat znovu. A nyní zde tedy máme gerilu mladých, dětí z přistěhovaleckých rodin, která trvá už týden. Pokud vezmu k argumentaci na pomoc konzervativní list Le Figaro z dnešního dne, tak na první straně se skví headline: »Policie čelí barbarskému násilí« a na několika dalších stranách je stručně popisováno, co se vlastně za poslední noc ve Francii událo. Organizované skupiny mladíků útočí na symboly státu, kterými jsou radnice, policejní a četnické stanice a útočí také na reprezentanty státu, kteří se často uzavírají a opevňují v radnicích jako v pevnostech. Když jsem viděl v listu Le Figaro mapku zobrazující, kde všude ve Francii probíhají násilné akce, můžeme říci, že je to ve městech prakticky téměř na celém území státu.

Podnětem, jak už to bývá např. v amerických městech, se stala policistou provedená stupidní vražda, v tomto případě sedmnáctiletého mladíka alžírského původu Nahela M. Policie se dopustila chyby, že v této věci v první chvíli mlžila, ba přímo lhala. Nakonec se ukázalo, že mladík byl zastřelen policistou z bezprostřední blízkosti z důvodů, které jistě neopravňují k použití zbraně. A předměstí francouzských měst a velkoměst vzplála vzpourou. Kromě škod na veřejném majetku a útoků na instituce státu, dochází také k útokům na soukromý majetek. K podpalování aut, budov, k rabování obchodů. Policistů v ulicích již je k padesáti tisícům.

Je ale jen otázkou času, kdy dojde k ještě větším problémům. Mám tím na mysli, kdy bude zastřeleno více protestujících lidí. A to by mohlo být spouštěčem další eskalace, tsunami násilí. Pokud spirála násilí bude pokračovat, nezbývá prezidentovi a ministrovi vnitra, nežli vyhlásit, alespoň v některých oblastech státu, v nichž je násilí největší, stanné právo. Je ovšem otázkou, jestli policie i přes nasazení téměř padesáti tisíc policistů po celé Francii je schopna vynutit dodržování podmínek výjimečného stavu. Pokud ne, bude to samozřejmě důkaz neschopnosti a slabosti státu a další důvod k eskalaci násilí ze strany protestujících.

Prostě, jedna z klíčových zemí Západu je ve vážných problémech a je jen otázkou času, kterou cestou se násilí vydá. Zda to bude dlouhotrvající gerila, která bude ničit francouzská města anebo dokonce občanská válka, pokud se do ní zapojí i další vrstvy obyvatelstva.

Jeden z nejpodstatnějších problémů, který může nastat, je přenesení násilí i do jiných zemí s podobnou demografickou strukturou obyvatel, jakou má Francie. A tak se objevují první informace o akcích násilí v Belgii i ve francouzské části Švýcarska. Pokud by se však násilím z předměstí francouzských měst inspirovali mladí lidé, potomci milionů přistěhovalců ve Velké Británii, v Belgii, v Nizozemí, vytvoří to ještě mnohem větší problém. Je vždy dobré být připraven na tu horší variantu.

Čeští politici, kteří dnes blouzní o oslabení Putina a blábolí o tom, jak je potřeba jeho režim smést, by se měli zabývat spíše záležitostmi vlastními a vidět velké problémy Západu, jako je ten ve Francii. Poklesem životní úrovně českých lidí a celkově výbušnou situací v Evropě, vyplývající ze sociálního pnutí, které ohrožuje především nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva. Konec konců i v našich podmínkách vidíme, že několik stovek Romů se vydalo jak v Brně, tak v Pardubicích na protestní pochody, v nichž žádají odchod Ukrajinců ze země.

Většina českého obyvatelstva není právě příznivě nakloněna tomu, co říkají Romové, ale jsou tu také čtyři desítky miliard korun, které Fialova vláda nepříčetně vyházela na »pomoc« Ukrajině (a k těmto účetně zdokumentovatelným částkám přidejme ještě další desítky miliard korun vojenského materiálu pro tuto zemi). Přitom se zdá, že celá tzv. ofenziva ukrajinské armády uvízla »v písku«. Buď bylo bláto anebo horko a tak nějak vůbec se ti Rusové setsakramentsky dobře brání. Rozumný politik by usoudil, že toto je příležitost uzavřít rozumné mírové řešení. Obávám se, že tohoto poznání česká vláda, ti různí Černochové a Lipavští, není schopna. Ale pokud budou problémy Západu eskalovat, budou mírová jednání s Ruskem mnohem obtížnější, než by byly dnes.

Jiří Paroubek