Nápad sečítat všechny medaile států Evropské unie a nastavit je jako zrcadlo světu prý umožní, aby Aliance na poli sportu zvítězila nad Čínou a Spojenými státy. Ukáže navíc, že dělení na jednotlivé země je překonané. Jde o zajímavý pokus, jak Evropany přesvědčit, že záměr převzít otěže vlády a zlikvidovat národní rozdělení se myslí vážně a vedení EU z něj neustoupí ani o krok. Nikdy neschválená ústava, kterou se jeden tým bruselských byrokratů pokusil prosadit, se tak přes odpor některých zemí dále podsouvá veřejnosti. Sen paní von der Leyenové stát se premiérkou celé Evropy, jež by neměla národní vlády, které by se jí pletly do rozhodování, se tedy uskutečňuje. Zrodila by se supervelmoc Evropa.
Jde o fantasmagorii, anebo skutečnost? Jestliže také náš prezident je pro omezení práva národních vlád tzv. kvalifikovanou většinou, pak na tom kus pravdy musí být. Je třeba jen masírovat obyvatelstvo, aby si už konečně přestalo hrát na svém lokálním písečku. Tak také spojit medaile v jeden celek, shromáždit je do jednoho »balíku«, vyvolat tím »pýchu« nad Evropou a ukázat vlastnímu obyvatelstvu, že národní myšlení je přežitek, se i na olympiádě naplňuje. Máme být napříště stejně pyšní na vítězství smíšeného českého tenisového páru jako na úspěch Němky Jessicy von Bredow-Werndl. Jenže jsme opravdu naladěni na celoevropskou notu? Chápu, že nám myšlenku Evropy bez nacionálních hledisek budou vsugerovávat stále. Je jednodušší rozhodnout třeba o válečném tažení, než čekat až záměr schválí všechny vlády a parlamenty, pokud by se je ovšem vůbec podařilo přesvědčit.
Jednotné počítání medailí je tedy dalším zkušebním balónkem. Týká se pochopitelně jen členských zemí Unie. Protože např. Srbsko není členem EU, vítězství Djokoviče v tenise se započítávat nebude. Ostatně jsou vůbec Srbové ještě Evropané? Kdo totiž nejde s námi, toho vyloučíme z Evropy, a když jde náhodou o členskou zemi Unie, pak najdeme páky, jak jí ukázat, »zač je toho loket«. Orbán by mohl vyprávět a Fico na tom brzy bude stejně.
Krok za krokem se ke spokojenosti Pirátů a pana generál-prezidenta stáváme »Evropany«. Počítače s námi mluví anglicky, nesmíme nazývat rum rumem a malinovku malinovkou, sem tam nějaká zemědělská komodita musela být v produkci omezena, aby prý nebyla ve svých právech omezena konkurence, čeština je zahlcena anglickými slovy, jimž půlka občanů nerozumí, a jste nej, když máte tělo tetované i na nejintimnějších místech. Jen to, abychom postupně náš jazyk nahradili angličtinou, zatím chybí, i když na některých vedoucích místech v průmyslu se mluví jenom anglicky a naše přední nejen fotbalová mužstva proto, že v nich hrají zahraniční hráči, mezi sebou komunikují jen anglicky.
Myslím, že je na čase tomuto vývoji postavit hráz. Máme proč být svébytným národem. Zavazují k tomu krvavé boje našich předků. Sjednocená Evropa neznamená sjednocené myšlení, zničení jednotlivých národů, jejich rozpuštění v přesile jednotvárnosti.
Jestliže národ ztratí svou identitu, zahyne. A pokud jde o sčítání medailí, jak by si zřejmě přál Brusel, pak se musím přiznat, že je mi šumafuk, jestli běh na čtyři sta metrů vyhrála Američanka či Italka anebo střelbu z pistole čínský nebo německý střelec, jestliže o medaili nebojoval někdo z našich, tedy českých, případně slovenských, reprezentantů.
Václav Šenkýř