Vzpomínám s láskou na doby, kdy jsem jako premiér zastupoval Česko na schůzích Evropské rady, když vedle mne z jedné strany seděl francouzský prezident J. Chirac a z druhé strany švédský premiér G. Persson. A o přestávkách jsem mohl přátelsky hovořit s německým kancléřem G. Schröderem. To byly osobnosti, které měly autoritu, jak ve svých zemích, tak v rámci Evropy a světa. Je pravda, že si J. Chirac tu a tam při schůzích Evropské rady zdřímnul, ale když měl hovořit, tak se probral a jeho projev byl vždy brilantní. Říkal jsem si, jaký to asi musel být borec ve svých nejlepších letech. Protože málo platné, v době kdy jsem ho osobně poznal, už byl trochu za zenitem.
Schröder a Chirac se společně dokonce uměli postavit druhé americké invazi do Iráku za prezidentství G. Bushe ml. Bylo to jejich politicky odvážné rozhodnutí, které bylo opět velmi racionální, neboť v Iráku došlo de facto k blamáži Západu. Na válečné operace v Iráku a později na boj proti Islámskému státu byly vyplýtvány stamiliardy dolarů. Mezi vojáky aliančních sil byly tisíce mrtvých a tisíce zraněných, někteří těžce. Dnešní vedení Iráku je šíitské a je, dá se říci, jedna ruka s někdejším regionálním soupeřem Iráku v době vlády S. Husajna – Íránem. Samozřejmě, že celá válečná operace v Iráku mohla dopadnout ještě hůř…
V posledním týdnu se v Bílém domě, který třímá iniciativu, pokud jde o ukončení zbytečné války na Ukrajině, vystřídalo několik evropských lídrů. Polský prezident Duda, francouzský prezident Macron a britský premiér Starmer. Můj dojem ze všech těchto návštěv evropských politických špiček je naprostá trapnost a do značné míry blamáž. Polský prezident v tuto chvíli reprezentuje jen sám sebe, neboť je na konci svého mandátu. Dá se předpokládat, že Polsko po ukončení války na Ukrajině bude podrobeno těžké zkoušce, neboť už dnes řádí v Polsku ozbrojené ukrajinské a např. také gruzínské gangy, které zásadně zhoršily bezpečnostní situaci v zemi. Lze předpokládat, že tato situace se po válce nezlepší. Spíše zhorší, až se ukrajinští vojáci budou vracet z fronty domů. Řada z nich zcela odvykla civilnímu životu a práci…
Francouzský prezident Macron je jiná kapitola. Je prezidentem Francie podle ústavy se silným mandátem, pokud jde o řízení zahraniční politiky a obrany země. K tomu potřebuje ale také spolupracující vládu. Jeho de facto úřednický kabinet, vedený premiérem F. Bayrouem, přežívá ze dne na den. V Národním shromáždění Francie jsou zastoupeny tři téměř stejně silné politické síly: levice, macronisté a lepénovci. Když vidím poněkud dobrodružnou povahu francouzského prezidenta, tak předpokládám, že po ukončení ročního moratoria na vypsání parlamentních voleb, od posledních konaných voleb v loňském roce, bude Macron v pokušení vypsat volby nové. V nich může dopadnout jeho strana a její spojenci ještě hůře než v těch předchozích. Politický systém V. republiky ve Francii je postaven na silném prezidentovi, ale Macron je v současné době jenom čajíček. A všichni to vědí a ví to i D. Trump a podle toho se také k francouzskému prezidentovi nyní choval.
Další návštěvou v řadě evropských státníků byl K. Starmer, britský premiér. V minulosti jsem vždy obdivoval britskou labouristickou stranu a její pozoruhodné vůdce. Byli pro mne často politickou a programovou inspirací. Dnes díky trapnému dědictví, které zbylo po konzervativcích, je K. Starmer v pozici prosebníka vůči Spojeným státům a jejich prezidentovi. Britští konzervativci, kteří se především zasloužili o vystoupení Velké Británie z EU, fantazírovali často o tom, že úzké ekonomické vztahy k evropské sedmadvacítce budou nahrazeny skvělou obchodní dohodou mezi Velkou Británií a Spojenými státy. K tangu ale potřebujete vždycky dva. Spojené státy neměly ani za příznivější konstelace vůči Británii žádný velký zájem uzavřítobchodní dohodu, která by byla win-win. Tak jako před První světovou válkou, když Británie uzavírala nerovnoprávné dohody se svými vazaly, např. se Zanzibarem, tak mohou Britové očekávat, že bude nyníformulována dohoda se Spojenými státy.Žádné win-win nebude. Starmer nemá mnoho možností, jak Trumpa přimět k win-win obchodní dohodě. Británie se dostane nejspíše do úplné závislosti na Spojených státech, která z této země, kdysi vládnoucí koloniím na pěti kontinentech, udělá ekonomického vazala USA.
No a na pátek si nechal prezident Trump ukrajinského prezidenta Zelenského. Očekává se, že ukrajinský prezident se už nebude cukat uzavřít polokoloniální smlouvu, kterou vydá in perpetuum nerostné bohatství své země americkým koncernům.
Zkrátka, v tomto týdnu dochází k debaklu Evropy, neboť Spojené státy ukázaly svou jasnou dominanci v západním světě, mj. také tím, že Evropě nasadí (snad výběrová) cla ve výši 25 % na dovážené evropské zboží. To bude těžká rána pro evropský průmysl, ať už automobilový anebo potravinářský, anebo jiný. A k tomu přibude povinnost kupovat americké zbraně a ještě drahý americký LNG plyn, namísto levného ruského.
V každém případě to, že několik evropských lídrů (Duda, Macron a Starmer) vystupovalo samostatně při jednání s hlavou Spojených států, ukazuje zbytečnost lidí, jako je von Leyenová a Kallasová v čele EU. Macron a Duda a také Němci by měli mít zájem na tom, aby Evropu zastupovali vedoucí činitelé EU. To, že se tak nestalo, je bohužel smutnou ukázkou jejich nízké kompetence.
Němci jsou v tuto chvíli na několik týdnů, možná na dva až tři měsíce, mimo hru, pokud jde o přímá jednání s Američany. CDU/CSU a SPD sestavují po volbách novou vládu. Německé politické špičky vždy velmi pečlivě a detailně propracovávají koaliční smlouvu. Tak, aby nebylo dvojího výkladu a nedorozumění v průběhu volebního období. Ale v tuto chvíli je země s nejsilnější ekonomikou Evropy mimo hru.
Prostě, prezident Trump jasně deklaroval vůli své administrativy ukončit válku na Ukrajině a nepřipustit členství Ukrajiny v NATO.
Myslím, že většina evropských lídrů zatím nepochopila, že Američané jsou pod vedením Trumpa odhodláni změnit světový řád, aby lépe odpovídal charakteru měnícího se světa. Tzn., podle mého názoru, že budou respektovat také zájmy a názory dalších světových mocností s jejich početnou klientelou. A těmi mocnostmi jsou především Čína, Rusko a s nimi spolupracující země, především v rámci BRICS.
Jiří Paroubek
Diskuze je uzavřena.