Evropa fanfarónsky odmítla plichtu, která by jí na život stačila

Učili jsme se o tom ve škole, vzpomínáte? Afrika jako rozvojový kontinent, nebo také zaostalý, kde jsou lidé chudí navzdory nesmírnému nerostnému bohatství. V hodinách dějepisu či zeměpisu na základní škole jsem tohle nikdy nechápal. Vždycky mně vrtalo hlavou – proč? Co?

Celá ta hrůza, ta bezohledná, brutální ekonomická a lidská genocida toho tzv. nejvyspělejšího, nejdemokratičtějšího a nejhumánnějšího západního světa vůči africkému kontinentu a jeho obyvatelům. Rabovali a zabíjeli tam všichni – nejvíce ti, stavíce se navenek do rolí nekompromisních bojovníků proti rasistickým předsudkům bílých vůči černým. A někde za rohem, stranou tv kamer a fotoaparátů, odpráskli černocha, aniž by se přitom zarděli.

Titíž architekti, byť v jiném hávu, ale to není podstatné, teď stahují do pozice rozvojového, zaostalého kontinentu naši Evropu. Deindustrializace evropského průmyslu na úkor zmrtvýchvstání americké ekonomiky – to je onen cíl, pro jehož realizaci horliví zastánci projektu Pax Americana vyprovokovali konflikt na Ukrajině. Kdokoli z Evropanů dnes podporuje dodávky zbraní pro Zelenského režim, podporuje skomírání Evropy zaživa. I to své osobní, pochopitelně.

Kolega Ivan Cinka komentuje na iportal24.cz doslova katastrofální čísla o vývoji tuzemské ekonomiky, aktuálně sdělená Českým statistickým úřadem, a v titulku se táže, jak dlouhá ona krize bude? Bude trvat tak dlouho, dokud Evropa nepochopí, že je obětována. Že se rychlými kroky sune do postavení rozvojového kontinentu, notabene bez jakýchkoli perspektivních vyhlídek. A že spasit ji může jedině Rusko, které se Evropa bude muset povinně naučit respektovat bez toho, že by byla nucena trávit s ním svůj volný čas a popíjet »stoličnuju«… O to Kreml nestojí, ani toto nikdy nežádal. Kreml žádá jen diplomatický respekt k Ruské federaci jako k mocnosti. Čím déle bude Evropa s takto projeveným respektem váhat, tím hůře pro ni, tím hůře pro nás, Evropany.

Moskvě totiž dochází trpělivost. Za osmileté Bílým domem řízené běsnění ukrajinských nacistických hord vůči ruským občanům v Doněcku a Luhansku, za veškerá sankční příkoří Západu po 24. únoru a za dezinformační kampaně se nyní Rusko odhodlalo k nekompromisní odvetě – protahovat vojenské operace na Ukrajině tak dlouho, dokud Evropě nedojde, že tím páchá sebevraždu, nebo dokud ji nespáchá definitivně. Ukrajina už pro Moskvu ztratila hlavní smysl, neboť úkol byl splněn – Doněcká a Luhanská republika a Chersonská a Záporožská oblast byly koncem září na základě výsledků tamních referend připojeny k Rusku. Nyní je na řadě Evropa. Avšak ruský medvěd nezuří, neřinčí zbraněmi – jen v poklidu čeká, zda Evropané dostanou rozum. Zda jim (ne)dojde, kdo až dosud stál za ekonomickou prosperitou starého kontinentu, že to byl levný ruský plyn a levná ruská ropa (opakuji to po tisící prvé), a zda tuto prosperitu opravdu chtějí dobrovolně obětovat na oltář zbídačené ekonomiky Spojených států amerických.

Rusko má pro čekání vyhrazen neomezený čas, Evropu naprosto k ničemu nepotřebuje. Zato Evropě se čas nemilosrdně krátí. Evropa totiž na rozdíl od Ruska není v pozici, že by si z jakési fanfarónské nadřazenosti mohla vůči Kremlu cokoli diktovat. Hrát si na to může, a také si hraje, avšak nehledíc na tristní konečný výsledek. Jako kdyby do Horní Dolní přijela FC Barcelona a místní plejeři, kopajíce do balónu toliko pro žízeň, vyrukovali proti Kataláncům z frajeřiny, tedy z čiré blbosti, jen v osmi lidech a bez gólmana, jako že proč na Barcu v jedenácti, že i v osmi ji přejedou ještě v první půli a v té druhé už nebude o co hrát.

Podobně smýšlela Evropa, domnívajíc se, že s takto naivní taktikou přejede Rusko také již v prvním poločase. První poločas, ještě ani nedohraný, sice podle průběžného skóre vítěze předjímá s určitostí takřka stoprocentní, ale Evropa jím není. K postupu = k normálnímu životu by jí stačila remíza, jenže ona toto odmítá, ona chce fanfarónsky zvítězit s těmi osmi »horními-dolními« plejery na place. Navzdory tomu, že oboustranně vyhovující plichtu úspěšně držela přes půl století a nehledě na to, že s ní pravidelně postupovala…

Martin Kalous