Dva z Moderny

Únor roku 1864. Datum, spojující dva básníky – Sovu a Machara. Sova se narodil dvacátého šestého února, Machar o tři dny později. Sova na jihu Čech, v Pacově, Machar u Labe, v Kolíně. Oba pocházeli z rodin, které neměly peněz nazbyt, oba napsali mnoho knih a byli jako básníci nesmírně plodní. Oba byli bytostně čeští. Ač každý patřil k jiné myšlenkové skupině, sešli se v roce 1895 pod Manifestem České Moderny, která zahýbala tehdejším literárním nebem. Dokázali se, každý z jiného úhlu, postavit proti ustálenosti dosavadního národního uměleckého vyjádření, které se nedokázalo přizpůsobit moderním trendům, jež začaly vytvářet novou národní společnost.

Antonín Sova, gymnazista z Písku, nedostudovaný filozof – prostředky na dostudování rodina neměla, zaměstnaný na Ottově slovníku, pak magistrátní úředník a nakonec ředitel Městské knihovny v Praze, dosáhl velikosti ve svých lyrických knihách básní… Byl Masarykův oblíbenec. Vesvých Zpěvech domova, Jasném vidění, Drsné lásce, Básníkově jaru, Krvácejícím bratrství… vyjadřoval lásku k rodné zemi, k rodině, k tradicím, obavy o osud národa a zvláště pak odpor k válce. Některé jeho básně byly dokonce zhudebněny. Také »na pole prózy« se pustil. Zvlášť čtený byl jeho Pankrác Budecius, kantor.

Josef Satopluk Machar, gymnazista z Brandýsu n. L., chvíli voják, pak bankovní úředník z Vídně, podlehl Masarykovu realismu, proto za Velké války spolupracoval s Mafií. Po válce na žádost Masaryka převzal funkci generálního inspektora československé armády, z níž beze slávy odešel, aby se dal na národnědemokratickou politiku, která ho oddálila od Masaryka. Byl kritický realista, kritik snad všeho, odpůrce křesťanství, svobodný zednář (velmistr Veliké lóže). Ve svých básních byl kritikem měšťáctví, lhostejnosti, prázdného vlastenectví, klerikalismu, obdivoval antiku, dokázal být sžíravým satirikem. Proto byly po celou předmnichovskou republiky jeho básnické sbírky, kterých byla dlouhá řada, čteny. Namátkou jmenujme jeho Golgathu, knihy sonetů, Boží bojovníky, Svědomím věků, ale ijeho veršovanou Magdalenu, Boží bojovníky, Satiricon…

Dva z řady českých básníků, jejichž tvorba byla sice odlišná, ale v jednom se shodovali. Bylo to češství, i když u Sovy niterné, lyrické, a u Machara tradicionalistické, až pravototalitní. Sovovy básně bylo možné podložit hladící hudbou a dokonce i vyzpívat, Macharovy připomínaly slavnostní pochod. Oboje se vešlo do hranic naší vlasti, oboje mělo své stoupence, i když ty Sovovy spíše odpovídaly duchu rodící se šrámkovské generace. Oboje nám mají co říci, tedy i v době, která poezii vytěsnila ze svého vědomí a češství se stává brzdou. Namísto nich se pomalu mají prosadit nepoetické výrazy, jako jsou k zemi, přískokem vpřed, pal, přispěj na nové zbraně… Jsme Evropané a teprve poté možná i Češi… Místo tápajících Radkinů se idolem má stát Agent 007, Superman, Superžena, a bezpohlavní, či mnohopohlavní, sorosovský multikulturalista. Tak to chtějí unijní mocní, tak to chce i naše současná vláda… Proto už nic neznamenají naši dávní básníci, naše hrdé české Já, ani odkaz, který bychom mohli nalézt v jejich verších. Je doba stvořená pro adrenalin, proto člověče přispěj na zbraně, které budou vraždit jinde, aby ovšem časem naši vnuci museli jít zabíjet ve jménu evropské budoucnosti a nových ideálů, protože ty staré jsou jen »haraburdím odvádějícím nás od nejvznešenější budoucnosti pod křídly mocného zaoceánského spojence«. Jaká to má být budoucnost? Jules Verne a Karel Čapek nám dostatečně odpověděli ve svém Ocelovém městě či ve Válce s mloky…

Nemohu proto jinak, než zakončit slovy Milana Kundery: Národy se likvidují tak, že jim vláda záměrně vezme paměť. A dodávám: Jejich poezii a písně.

Proto jsem dnes připomenul Antonína Sovu a J. S. Machara.

Jaroslav Kojzar