Dva momenty a Postupim

Sedmnáctého července 1945 začala třetí z konferencí Velké Trojky, které měla dovršit konec 2. světové války a to nikoli jen v Evropě, o níž převážně jednala, ale na celém světě. V té době se totiž ještě bojovalo na Dálném východě v prostoru Tichého a Indického oceánu. Jen Sovětský svaz tam ještě nebyl do války zapojen.

Velká trojka byla zastoupena v mírně pozměněném složení. Na místo Franklina D. Roosevelta mezi dva kohouty, Churchilla a Stalina, poprvé usedl Harry Truman, na funkci prezidenta USA nepřipravený politik. Moc mu překvapivou smrtí Roosevelta spadla do klína a stále se ještě se svými novými povinnostmi seznamoval. Za života svého předchůdce do zahraniční politiky nezasahoval. Nerozuměl jí, nerozuměl ovšem nejen té mezinárodní. Byl provinční politik, pro nějž už funkce viceprezidenta byla životním snem. Nyní měl vystupovat státnicky a rozhodovat o věcech, jimž nerozuměl. Při tom šlo o mnoho. O to, jak bude vypadat svět v budoucích dohledných letech a možná dokonce nedohledných. Na těch třech byla proto veliká odpovědnost.

Stalin věděl, co od schůzky může očekávat. Měl jasné cíle. Sovětský svaz utrpěl nejvíc ze všech zemí světa, sovětských obětí bylo přes dvacet šest milionů a to včetně civilistů. Britové ztratili čtyři sta padesát tisíc vojáků a Američané čtyři sta osmnáct tisíc (pro srovnání, v Československu bylo nacisty zavražděno nebo v důsledku války zahynulo na 365 tisíc lidí, především z řad civilního obyvatelstva).

Bylo jasné, že Sovětský svaz bude chtít, aby jeho hranice napříště byly zabezpečeny a vznikly zde spřátelené státy, jež by zabránily dalším možným atakům ze Západu, tedy tehdy se myslelo jen na Německo.

Churchill, britský premiér, byl dávným odpůrcem sovětského zřízení a plánovačem politiky a případných kroků na léta kupředu. Prostě politický šachista. Po pádu hitlerovské Říše si uvědomil vyčerpanost Rudé armády a dokonce i její dosavadní rozmístění v okupovaném Německu a vlastně i v zemích, které osvobodila. Tomu odpovídalo jednání se zajatými německými vojáky v britské zóně a shromáždění jejich zbraní na jednom místě, aby mohly být rychle připraveny k okamžitému použití. Měl již připraven tajný plán, dnes se již o něm píše, podle nějž Spojenci využijí zajaté vojáky wehrmachtu a své vcelku odpočaté síly k napadení sovětských vojsk, což bude mít za následek pád socialismu v Sovětském svazu. Tento plán však dvakrát »narazil«.Především sovětská rozvědka se o něm dozvěděla a téměř »za pochodu«přeskupila své síly, což zřejmě britskou stranu zaskočilo. Navíc, a to je druhý důvod, byl záměr odmítnut generálem Eisenhowerem, velitelem západních spojeneckých vojsk. Tehdy se ještě Eisenhower držel rooseveltovského myšlení a Truman nebyl pod vlivem Churchilla. A tak byl britský plán uložen ad acta, aby se na něj, pokud možno, zapomnělo. Jenže časem se vždy některé skutečnosti dostanou na povrch. Někdy bývají takové plány znovu využity, jindy se stanou pouze dokumentem pro historiky. Dlouho skutečně i v tomto případě šlo o »badatelský počin«, jenže nové zájmy, noví mocní, kteří si myslí, že jsou »majiteli světa«, některé plány znovu oživili.

Trojice se tedy sešla. Místem setkání bylo předměstí Berlína, málo poškozená Postupim, konkrétně pak zámek Cecilienhof. Po britských volbách, které Churchill prohrál, ho v jednání nahradil labourista Atlee. Možná i to na čas uklidnilo vztahy mezi dvěma světy, západním a východním, kapitalistickým a socialistickým.

Churchillovi Britové na schůzce chtěli rozdělení Německa. Tím vlastně také oslabení průmyslové konkurence. Menší celky lze totiž snadněji ovládat. Nápad však nenašel jiné podporovatele. Stejně jako některé další. Vítězil stále rozum.

Jednání tedy nakonec splnilo očekávání. Byla prosazena denacifikace a demokratizace Německa, polské hranice se posunuly na Západ, zapojení SSSR do tichooceánské války, byl schválen přesun německých menšin do jimi tolik před válkou »požadované vlasti«,tedy Heim ins Reich. Mohl následovat odsun, čili transfer. To se bezprostředně týkalo i naší vlasti.

Dnes bych se však zastavil u dvou momentů, jež se bezprostředně týkají jednání.

Prvním je záměr Sovětského svazu zajistit, aby kolem něj vznikl jakýsi řetěz států s režimem, který by nebyl vůči jemu nepřátelským. Šlo o to zabránit, aby napříště mohl kdokoli uskutečnit další Drank nach Osten. Osvoboditelská role Rudé armády tomu ve většině východoevropských zemí napomohla. Tato podmínka byla v Postupimi vzata západními politiky s vlažným pochopením. Nezapomeňme, že v čele britské delegace byl v době závěrečných jednání už premiér Atlee.

Druhým momentem je návrh britského tehdy ještě premiéra, Churchilla, na rozkouskování Německa. Nepřipadá vám, že se dnes děje něco podobného, ale netýkajícího se vůbec Němců? Že »nárazníkové«státyse změnily na prvosledové se zaměřením na východ?

Návrh na rozdělení Ruska na malé závislé státečky byl totiž vysloven již vícekrát. Nejen naši bývalou občankou a nositelkou Řádu Bílého lva Madeleine (Madlenkou) Albrightovou. (Čecho)americká ministryně zahraničí však pozapomněla, že Rusko zdaleka není na lopatkách, i když se proti němu soustředilo celé »demokratické společenství«. Od jejího zmíněného výroku uplynula jistá doba. Dokonce se na toto téma konala již jedna konference, a aby se záměr mohl uskutečnit, zbrojí se a zbrojí, další a další zbraně a munice míří na Ukrajinu a vůbec nevadí, že v této zbytečné válce umírají i ukrajinští vojáci a často i civilisté. Dokonce nás, kteří bychom měli být vděčni Sovětskému svazu za svoji vlastní existenci, vtahuje naše vláda do dalších a dalších dobrodružství.

Je škoda, že část lidí stále mlčí, že mnozí jejich strany volí a neuvědomují si, že při tom stahují oprátku na krku svých dětí či vnuků. Válka na východě se nenechá vyhrát. Ani jednou z bojujících stran. Noví Churchillové ovšem za cenu, jež by byla mnohem vyšší, než jakou lidstvo zaplatilo za 2. světovou válku, jsou schopni to udělat. Jediným výsledkem dalšího zapojení do války, nás i Evropy, by pak bylo skutečné vytvoření »nárazníkového pásma« mezi Ruskem a zbytkem Evropy. Jenže to by vzniklo po krátké atomové válce z našich území, které jsou vystrčeny směrem na východ. Rusko by možná bylo obyvatelné jen na »nekonečné« Sibiři, ale po Londýně by pátrali archeologové a New York by začínal opět jako jakýsi Nový Amsterodam na malém ostrůvku, jenž kdysi indiáni nazývali Manhattan.

Bojím se proto, aby se současní mocní nesnažili staré Churchillovy plány skutečně vynést ven z podzemních archivů.

Jaroslav Kojzar