Co říkají dokumenty: Dne 21. ledna 1997 byla dr. Helmutem Kohlem a Klausem Kinkelem za Spolkovou republiku a prof. Václavem Klausem a Josefem Zeliencem za Českou republiku podepsána Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.
Je v ní zapsáno:
Bod II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.
Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.
Bod III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.
Bod IV
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.
Zopakujme: Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.
V téže době společnosti Ackermann-Gemeinde a Seliger-Gemeinde prověřily programových »20 bodů« a navrhly zmírnit část jejich rétoriky. Revanšistický obsah zůstal zachován.
Počátkem nového tisíciletí Česká republika projevila zájem o vstup do Evropské unie. Bernd Posselt, poslanec Evropského parlamentu, a několik jeho poslaneckých druhů se však postavili proti. Česko mělo, podle nich, napřed zrušit dekrety prezidenta dr. Beneše a vypustit je za svého právního řádu. Většina hlasujících poslanců se však za tento požadavek nepostavila a Česko bylo 1. května 2024 přijato do EU.
V únoru 2015 (28. 2. – 1. 3.) Sudetoněmecké krajinské sdružení vypustilo ze svých stanov formulaci o »právním nároku na vrácení majetku« a nahradilo ho údajnou snahou »o uspořádání, ve kterém budou plně respektována základní lidská práva, včetně práva na vlast a sebeurčení«. S tím však nesouhlasila část členstva, údajně by to znamenalo oslabení pozice SdL. Došlo k soudnímu sporu, jenž skončil pozastavením změny. Reálně však prý byla změna do stanov přesto zapsána. Programových »20 bodů« z roku 1961 se však navrhované změny nedotkly a k případné úpravě, nebo k jejich zrušení, nedošlo.
Na témže zasedání bylo však ještě odsouhlaseno Zásadní prohlášení Sudetoněmeckého krajanského sdružení (www.sudeten.de), jež dokonce SdL samo převedlo do češtiny. V jeho 4. kapitole si můžeme přečíst: »Sudetoněmecké krajanské sdružení usiluje o to, aby Česká republika zrušila platnost i nadále účinných dekretů, zákonů a nařízení vydaných v letech 1945/1946 prezidentem republiky, vládou, nebo parlamentem tehdejšího Československa, které nařizovaly, resp. legalizovaly skutkový stav bezpráví – kolektivní zbavení práv, vyvlastnění, nucené práce, vyhnání a vraždy. Za tímto účelem požaduje přímé rozhovory mezi reprezentanty českého národa a zástupci sudetoněmecké národní skupiny, jejichž cílem je nalézt řešení, s kterými mohou obě strany souhlasit ze svobodného rozhodnutí své vůle. Přitom očekává podporu ze strany německé politiky.« Tento dokument zrušen či renovován nebyl a je také stálou součástí spolkových dokumentů.
K určité změně došlo teprve 13. května 2016, kdy Spolkové shromáždění vypustilo definitivně ze stanov slova o tom, že SdL »prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání a tím i realizaci práva národnostních skupin na sebeurčení« a že »hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu nebo na odškodnění za něj«. Ze sta delegátů pro hlasovalo 72.
A dnes? Problém vyřešen není. Jen zmírněno jeho ostří. Potvrdil to letošního 12. května také Bernd Posselt ve své odpovědi na dotaz redaktora iDnes: »Nemohu s dekrety souhlasit, protože jsou postaveny na kolektivní vině.« Co to znamená? Že spolek stále trvá na zrušení dekretů prezidenta Beneše a tudíž na svých původních, stále přesně vyjádřených programových »20 bodech«,vč. tzv. Zásadního prohlášení (viz výše) a že vůbec nedbá na dohody, které byly přijaty nejen vládami ČSR, SRN, ale také čtyřmi mocnostmi v souvislosti s obdobím okupace a jejího skončení, že ani závazky spolkové vlády nejsou pro něj závazné. Pak skutečně nevím, proč se jeho sjezd má konat v České republice, dokonce posvěcen účastí některých českých politiků a političek.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.