Dnešní doba je zlá a snažíme se, aby byla ještě horší

Člověk je nejenom tvůrcem událostí minulých i současných, ale také jejich pozdějším vypravěčem, který mnohé historické události překrucuje ve jménu té či oné ideologie. Je tragické, že necelých osmdesát let po skončení 2. světové války Evropa ztratila paměť i pud sebezáchovy. A na místo vděčnosti svým skutečným osvoboditelům, bez jejich přičinění bychom dnes pravděpodobně už neexistovali, se dnes šturmuje do války proti tehdejší vítězné mocnosti.

Ti, kteří tyto osvoboditele připomínají, jsou dnes umlčováni a dehonestováni, aby to, co říkají, neuráželo hlupáky a darebáky. Ale o to více, až bombasticky, se připomíná osvobození Plzně 3. americkou armádou. Přitom tato armáda nevedla v Čechách žádné velké boje. Menší výjimkou byl boj o Cheb, kde proti Američanům stáli Sudeťáci. Německé jednotky ustupovaly do náruče Američanů, protože dobře věděly, co je může čekat za zvěrstva páchaná na území bývalého Sovětského svazu. Na našem území celkem padlo 116 Američanů a 406 bylo zraněno. Vedle této značně zmedializované oslavy, je připomínka velmi těžkých osvobozovacích bojů Rudé armády jen slabou ozvěnou. Přitom v rámci Ostravské operace tvrdé boje trvaly 41 dnů. Němci byli dobře připraveni a hloubka jejich obrany dosahovala až 50 km. V rámci této operace na německé straně padlo nebo bylo vyřazeno 75 000 mužů a zajato 20 000. Na sovětské straně padlo asi 24 000 mužů a 89 000 jich bylo raněno. Boje americké a sovětské armády při osvobození našeho území nelze vůbec porovnat. Tak co vlastně oslavujeme? Den osvobození Československa či z hlediska války nesmyslné bombardování Škodovky a dalších částí Plzně dne 25. dubna 1945 nebo snad parade marš Američanů v Plzni? Pokud v rámci oslav osvobození ČSR a konce 2. světové války teatrálně připomínáme jen Američany, pak se jedná o ideologické překrucování historie a o urážku skutečných osvoboditelů.

Dnešní nehoráznosti, nejen ty historické, se kupí jedna za druhou. Otázkou je, zda se v některých případech dokonce nejedná o dolus malus. K těmto nehoráznostem patří i vyvezení části Svatovítského pokladu, který se poprvé vyvezl do zahraničí, a to právě do Německa, včetně korunovačního kříže císaře Karla IV. Výstava se otevřela 15. března 2024, v den, který nám připomíná rok 1939, německou okupaci a vstup Adolfa Hitlera do prostoru Pražského hradu. Obskurní načasování už nemohlo být horší. A aby toho nebylo málo, tak generál v.v. Petr Pavel, toho času prezident ČR, se zúčastnil zahájení výstavy Svatovítského pokladu. Němci, ústy saského předsedy vlády tuto souvislost jasně uvítali slovy: »My jsme velice vděční, že právě 15. března vás můžeme po 85 letech přivítat na naší půdě. Je to 85 let poté, co Německo napadlo Česko, a proto jsme velice rádi, že se právě dnes návštěva uskutečnila.«

Dnešní lidé převážně svou mysl upínají k osobnímu úspěchu, materiálnímu bohatství, vytrácí se ohleduplnost a slušnost apod. Tyto vlastnosti nás vedou k odlidštění, neboť dochází k potlačování duchovních hodnot. Tento přístup k životu má za následek vzájemná nedorozumění, konfliktní situace na všech úrovních, boj o moc produkující války, nárůst civilizačních chorob a mnoho dalších negativních důsledků. Morální úpadek vidíme i na dnešní politické scéně. Přestáváme si vzájemně naslouchat a ztrácíme schopnost tolerance a pochopení toho druhého. Analytické uvažování se u mnohých stává okrajovou záležitostí, a s tím souvisí i ztráta kritiky rozumu. Přestáváme zkoumat příčiny událostí a hledat jejich optimální řešení. Před mnohými skutečnostmi zavíráme oči, přestáváme se dívat. Mnozí z nás již nehledají argumenty a jejich absenci nahrazují demagogií, která je předstupněm degenerace. Klasickou ukázkou byla pandemie choroby covid-19 nebo stávající nesmyslný a problém neřešící eurounijní »pakt o migraci« atd. Lidé jako by zapomněli, že z animální úrovně nás povzneslo duchovní poznání. Ale duchovní cesta není identická s náboženstvím, neboť jeho institucionální podoba zahrnuje mocenské, ideologické i jiné cíle.

Egyptolog a archeolog Miroslav Bárta jasně ukázal, že historické reálie nejsou jen snůškou dat a událostí, ale jsou poučením i pro dnešní lidstvo. Pan Bárta a další historičtí odborníci mají pravdu, když tvrdí, že když pochopíme historické události v souvislostech, bez ideologických nánosů, pak se lze z nich poučit, a tím minimalizovat chyby dnešní společnosti. Tento pohled je obecně platný. Pan Bárta v tomto směru napsal řadu publikací. Připomenu alespoň jednu z nich – »Sedm zákonů«. Egyptolog Bárta v této publikaci na mnoha příkladech a fundovaně rozebírá sedm zákonů. Uvedené zákony jsou platné pro zrod, vývoj a úpadek všech civilizací. Tyto zákony se neobjevily deus ex machina, ale odvíjí se od nejobecnějších vyšších zákonitostí, které jsou svázané s nelineárními dynamickými systémy, do kterých patří všechny reálné systémy, ať už se jedná o vesmír, civilizace či jiné reálné systémy. Nelineární dynamické systémy se projevují fraktální strukturou, ireversibilitou (nevratnosti dějů), řadou efektů (motýlí, Noemův a Josefův), nemožností zcela identického opakování jevů, bifurkacemi vedoucími k chaosu, jehož vývoj je nepředvídatelný v každém okamžiku atd. Za tím vším jsou nelinearity. K těmto závažným skutečnostem se v některé budoucí úvaze ještě vrátím.

Pro důkaz, že i hodně stará historie nás může poučit, se na chvíli vrátím do starobylého Egypta, do doby velmi úspěšné a dlouhé vlády faraona Ramesse II., který byl synem předchozího faraona Sethiho I.

V době, kdy na trůn nastoupil Ramesse II., tak pokračoval v kontinuitě s předchozí úspěšnou vládou. Postavení faraona do značné míry záviselo na schopnosti správy země dobře hospodařit, což do značné míry souviselo s úspěšným výběrem daní, ze kterých se zajišťovalo financování celé země. Ekonomiku Egypta nezajišťovaly kořisti z válečných tažení, ale především vlastní zemědělství a výroba.

Úspěch staroegyptského systému správy spočíval také na výkonnosti písařů. Písaři byli vlastně úředníci, kteří měli různé druhy výhod. Písaři patřili ke gramotným a vzdělaným Egypťanům. Bylo to respektované povolání. Písaři nevykonávali těžké práce, nemuseli platit daně, mohli získat větší bohatství i vysoké postavení ve společnosti. Horní a Dolní Egypt byl složený z jednotlivých provincií, tzv. nomů. Systém nomů lze přirovnat k dnešní správě krajů. Egypt byl rozdělen do 42 nomů. Obyvatelé vnějších oblastí, které nepatřily přímo do Egypta, se nikdy nemohli stát Egypťany. Ale jedna vnější oblast v Nové říši byla považována téměř za Egypt a byla proto i pečlivě spravována. Touto oblastí byla Núbie, země Kuš. Byla prodloužením Egypta směrem k jihu podél řeky Nilu. Ale byla také domovem kmenů, které se dokázaly chovat i nepřátelsky. Egypt ztratil kontrolu nad Núbií ve Druhém přechodném období (asi 1750 až 1650 před n. l.). K opětnému dozoru a osídlení Núbie došlo díky vojenským tažením v 18. dynastii. Ale ani v této době nedošlo k pokusům začlenit Núbii přímo do egyptského území. Přesto však toto teritorium mělo určitou výsadu. Představitel núbijské byrokracie se nazýval »synem faraona z Kuše«. Tento hodnostář byl skutečným vládcem Núbie a někdy se nazývá místokrálem Kuše. Během vlády Ramesse II. vznikla skupina velmi aktivních a schopných místokrálů, kteří oddaně sloužili faraonovým zájmům, ale zároveň se věnovali rozvoji egyptských sídlišť a především podporovali výstavbu núbijských chrámů (bylo postaveno asi 7 chrámů), v nichž byl uctíván božský aspekt egyptského faraona.

Z dlouhého období jeho vlády si připomeňme podepsání první mírové smlouvy na světě. Ramesse II. se vydává na sever se svými válečníky, s největší armádou jakou kdy Egypt shromáždil, aby ochránil hranice své říše. Vojsko bylo rozděleno do 4 divizí. Ramesse chtěl obklíčit chetitské vojsko usazené nedaleko města Kadeše u řeky Orontes v dnešní Sýrii a zničit ho. Blízko Kadeše svedl Ramesse a jeho vojsko boj o svou říši i o svoje životy. Vývoj boje se zásadně obrátil proti Egypťanům. Ale válečné schopnosti Ramesse II. a jeho strategická předvídavost, se kterou naplánoval tažení části vojska z Amurru, rychle zvrátily nepříznivý vývoj bitvy. Egyptské vojsko nakonec v boji obstálo, ale nedosáhlo úplného vítězství nad Chetity, které vedl král Muwatalliš II. Detaily bitvy u Kadeše jsou známé pouze z textů a vyobrazení na stěnách v Luxoru, Karnaku i jinde. Proto se jedná jen o jednostranné informace, které pochopitelně popisují bojové vítězství a prospěch jen egyptské strany. Konec konců ani dnes bojující strany nezveřejňují pravdivé informace a uvádí jen to, co jim vyhovuje. Podstatné ale je, že nakonec Ramesse II. s Chattušilem III., nástupcem Muwatalliše II., uzavřel mír na základě první mírové smlouvy.

Ramesse II. a zajisté i král Chetitů Muwatalliš si zřejmě uvědomili, že úsilí k dosažení naprostého vítězství by bylo vítězstvím neuvěřitelně krvavým, ekonomicky nákladným, s obrovskými lidskými i materiálními ztrátami. Obě strany se ocitly ve slepé uličce. Ale Egypťané měli určitou výhodu v poměru sil. A byl to právě chetitský král, který se moudře rozhodl a učinil první krok k dohodě. Poslal Ramessovi dopis, který obsahoval formulace lahodící egyptskému vládci. Ramesse následně zastavil útok, velitelům a rádcům přečetl Muwatalliho dopis a všichni souhlasili s tím, že »Mír je lepší než boj«. Jednomyslně vyjádřili souhlas se zastavením vzájemných bojů a po krátkém odpočinku se egyptské vojsko v míru a triumfálně vydalo zpět domů, do Egypta. Faraon se domů vracel jako vítěz. Jeho návrat byl oslavován, ale nikdo se neměl dovědět, co se doopravdy stalo v předních bojových liniích.

Protože nebylo jednoznačného vítěze, zbylá část chetitského vojska zůstala u Kadeše a až o něco později se Muwattališ II. vrátil zpět do Anatolie. Přestože boj nerozhodl jasně o vítězi, byl si chetický král jistý, že ze zápasu u Kadeše vyšel lépe než Ramesse. Válečné nebezpečí mezi oběma zeměmi pominulo. Ale v každém případě došlo k omezení egyptské sféry vlivu v Asii.

Muwatalliš II. zemřel a nástupcem se stal jeho syn Urchi-Tešup, kterému však jeho postavení uzmul strýc Chattušiliš III. Nakonec byl Urchi-Tešup Chattušilišem přinucen odejít do vyhnanství. Přestože v Chetitské říši začaly panovat značné vnitřní problémy a došlo ke zhoršení i vnější situace, kdy říši začali ohrožovat Asyřané, Ramesse II. neučinil proti Chetitům žádné velké vojenské tažení. Oba vládci pochopili, že vojenská tažení jsou drahá a naverbovaní vojáci sami nic nevyrábí, ale naopak zvyšují spotřebu.

Objevil se však neočekávaný zdroj problémů mezi Egyptem a Chetitskou říši. Dříve vyhnaný Urchi-Tešup se uchýlil jako politický uprchlík do Egypta. Chattušiliš III. požádal o jeho vydání, ale Ramesse II. jeho žádost odmítl. Rozhořčení hrozilo přerůst v závažný konflikt, který mohl vést i k zopakování kadešského tažení. Oba dva vládci si však závažnost situace uvědomili s tím, že mír se jeví jako výhodná alternativa války. A tak zahájili vyjednávání, která se završila ve 21. roce vlády Ramesse II.

O co méně faraon uspěl ve válečné vřavě, o to více dokázal jako politik a diplomat. V tomto směru ho žádný jiný faraon nepřekonal. Neklidný mír mezi Egyptem a Chetitskou říši trval až do podepsání mírové smlouvy. V jednadvacátém roce vlády, 15 let od bitvy u Kadeše, tedy v letech 1259 až 1258 př. n. l., dojednali Egypťané a Chetité trvalý mír na základě první mírové smlouvy na světě, která zahrnovala vzájemnou vojenskou pomoc, přátelství, obchodní podmínky i turistiku. Obě strany podepsaly tento významný dokument před 3000 lety. Zároveň král Chetitů Chattušiliš slíbil faraonovi jednu ze svých dcer do manželství. To spojilo bývalé nepřátele víc než jakýkoliv jiný dokument. Mír mezi těmito dvěma národy Ramesse přežije. Vládl asi 66 let od 1290 do 1224 př. n. l. a dožil se na tehdejší dobu neuvěřitelného věku, téměř sto roků.

Dochovaly se obě verze této mírové smlouvy – egyptská i chetitská. Chetitská však nebyla sepsána chetitsky, ale babylónsky, neboť tento jazyk byl v té době používán v diplomatických ujednáních. Hieroglyfický text přesně odpovídá babylónskému klínopisnému textu, který byl do hlavního egyptského města Piramesse dopraven na stříbrné destičce. Egyptská verze byla poté poslána zpět do hlavního města Chetitské říše Chattuši. Není sporu, že se jedná o velmi významnou diplomatickou událost, která měla nastolit trvalý mír a přátelství mezi oběma zeměmi. Smlouva obsahovala i vzájemnou pomoc, pokud by jakýkoliv nepřítel zaútočil na jednu ze smluvních stran. A v případě, že by se uprchlíci z jedné země uchýlili do druhé, pak budou vydáni zpět. Zároveň se konstatovalo, že proti navrátivším uprchlíkům nebudou konány žádné represe. Chetitský král Chattušiliš napsal Ramessovi oslavný dopis a královny obou zemí, egyptská Nefertari a chetická Puduchepa, si rovněž vyměnily pozdravy a dary. Do hlavního chetitského města Chattuši dorazil i dopis od egyptské královny-matky Tuji, vdovy po Sethim I. Není sporu o tom, že tato smlouva představuje významnou diplomatickou událost. Text smlouvy je vyvážený a ani jedna ze stran si nenárokovala zásluhu za její uzavření. Smlouva obsahuje krátkou historickou rekapitulaci a požadavek, aby se mír uzavřený mezi oběma zeměmi uchoval navždy. Vzájemnou nedůvěru nedokáže odstranit žádná smlouva, a tak trvalo několik let, než se Chetitům a Egypťanům podařilo dosáhnout rozumného způsobu soužití. Chetitský uprchlík Urchi-Tešup se nesnažil vystupovat proti svému strýci a byl asi spokojen s nevýznamným místem, které mu bylo poskytnuto na egyptském dvoře. A tak jej v Chattuši přestali považovat za hrozbu. Když došlo k vyjednávání o sňatku Ramesse II. a chetitské princezny, tak chetitská královna Puduchepy navrhla Ramessovi, aby se s dotazem na stav chetitské pokladnice obrátil přímo na Urchi-Tešupu.

Tato historická událost je příkladem i pro dnešní dobu. Ale kteří politici se dokáží poučit z historie a z chyb minulosti, když raději historii ideologicky překrucují? Zdá se, že žádní. Chybí jim k tomu znalosti, diplomatické schopnosti a systémové uvažování. Od uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Chetitskou říši faraon Ramesse II. už nikdy nevytáhl do války. Začal se věnovat duchovní a vládní činnosti, budování velkých chrámů, rozšiřování těch starých a hlavně ekonomické prosperitě země. Faraon válečník se změnil na faraona oslavujícího život a mír. V průběhu jeho dlouhověkého života dosáhl Egypt neobyčejného rozkvětu.

Ramesse II. nakonec pochopil, že budování prosperity země je důležitější než válečné mocenské ambice, a proto se rozhodl pro mír v době, kdy se válka a dobývání území považovaly za normu.

Válka může vzniknout pokaždé, když se vzájemné respektování a naslouchání nahradí politicko-mocenskými zájmy. To se dnes jasně ukazuje na Ukrajině, kde k válečnému střetnutí nemuselo dojít. Ve druhé polovině března roku 2022 došlo v Istanbulu, pod patronací prezidenta Erdogana, ke konstruktivnímu vyjednávání mezi Ruskem a Ukrajinou. Obě strany se přibližovaly k úspěšné dohodě o příměří, které vždy musí předcházet jednání o ukončení konfliktu. Přístup britského premiéra Borise Johnsona, který v dubnu 2022 navštívil Kyjev, rozhodně nepomohl k úspěšnému jednání Ruska s Ukrajinou. Podobně lze hodnotit i Minské dohody. Tehdejší německá kancléřka Merkelová se vyjádřila, že tyto dohody daly Kyjevu čas na mobilizaci ukrajinské armády. A o to vlastně šlo. Ne o konec konfliktu. Je to ukázka farizejského jednání ze strany Západu.

Válka je darem pro psychopaty, brutální násilníky a kriminálníky. Každý normální člověk ve válce buď zhrubne, nebo se psychicky naruší. Ten, kdo zažil dlouhodobé bombardování nebo dělostřeleckou palbu, to potvrdí. Ani výslech zajatých vojáků neprobíhá při pití kávy se zákuskem. Válka je mašinérie, která v každém člověku, dříve nebo později, uvolní ty nejhorší lidské vlastnosti. Z možných sousedů se stávají váleční zabijáci. Za násilí a hromadné zabíjení, které si mohou jednotliví vojáci dovolit v průběhu válečných operací, by v mírovém období byli odsouzeni na doživotí nebo k trestu smrti. Ale v době války se za tyto zločiny rozdávají vyznamenání.

Nechceme-li se podílet na těchto zločinech, pak nepodporujme válku ani tu rusko-ukrajinskou. Pochopit zbytečné hrůzu války je prvním krokem k míru. K tomuto poznání došel už Ramesse II. Válku nezačínají vojáci, ale mocichtiví politici, kteří sami do války nejdou. To není jen jejich projev zbabělosti, ale také snaha na konfliktu co nejvíce vydělat. Touha mocných po moci je tak silná, že lidskou civilizaci nakonec zahubí. Demokracie je záludná. Vedle lidskosti má v sobě i nelidský potenciál.

Po každém novodobém válečném konfliktu se vůdci ve svých proklamacích předhánějí, že se už nikdy nedopustí, aby se opakovala taková tragédie. Ale není to nic víc, než jen slovní ekvilibristika. Proto je nutné analyzovat důvody, které vedly k válce a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Každá válka, ať je konaná ve jménu čehokoliv či kohokoliv, přináší vždy jen nezměrné utrpení, zkázu a smrt. Nikdy však nepřinesla a ani nemůže přinést stabilní řešení příčin konfliktu. Jde jen o ukázku proradnosti vládnoucích politiků. Když chybí snaha o systémová řešení problémů, pak se vždy probudí zlé síly, a ve jménu dobra se páchá zlo.

František Krincvaj