Chvíli jsem se v neděli na Primě díval na Partii Plus. Je úplně jedno, kdo z politiků tam přišel. V průběhu těch pár minut, které jsem vydržel sledovat, co se na obrazovce odehrávalo, se opět ukázalo, že všechny tyto debatní pořady (lhostejno, v jaké TV) jsou z pohledu faktické diskuze úplně k ničemu. Dlouhodobě. Vlastně od samého počátku, co jako výraz nové doby a projev svobody slova začaly existovat a bez zvaní navštěvovat naše obývací pokoje (máte-li televizor v kuchyni, tak kuchyně… já ho mám již delší dobu na WC, abych mohl hned splachovat…).
V pořadí třetí americký prezident Thomas Jefferson to vystihl akurátně: »Nikdy jsem nebyl svědkem, že by se jeden nebo oba diskutující vzájemně přesvědčili na základě hádky.«
Troufnu si tvrdit, že cílem těchto demokratických, svobodných diskuzí, pardon – hádek, ani není vzájemné přesvědčování o tom, kdo je blíže pravdě, ale naopak – aby pravda nikdy a za žádných okolností nevyšla najevo. Aby občan byl škrcen v nejistotě a nic z toho, co by se měl dozvědět, se nedozvěděl. Každá taková televizní debata je režírovaná jako přiblblá šou. Čím více křiku, řevu, jekotu, urážek, pomluv…, tím méně se lid dozví, a o to kráčí zejména. Dvě hodiny viset na obrazovce a nic neříct.
Profesor Milan Zelený se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že sama existence politických stran je brzdou společenského rozvoje. Měl pravdu. Důkazem toho jsou právě ony pavlačové debaty z žižkovských činžáků 30. let minulého století, jak je známe z hraných filmů. Politika je o síle křiku, nikoli argumentu – nevítězí ten, kdo lépe argumentuje, ale ten, kdo je hlasitější, agresivnější a hádavější. Politika je vlastně z toho základního, faktického pohledu nic, neboť z logiky věci o chodu státu musí rozhodovat odborník, nikoli politik, jehož jedinou a navíc ještě notně pochybnou devízou je schopnost vykřičet se všude proti komukoli.
Zkuste je chvíli poslouchat, jaké nesmysly z nich v těch pavlačových hádkách padají ven. Student třetího ročníku střední ekonomky s průměrnými známkami by je musel s přehledem strčit do kapsy. Oni se naučili pár frází, kterém jim vydělávají. Slušně, to je pravda. Když jim to dovolíme, proč ne. Lidé si na tohle všechno už tak navykli, že žádné argumenty ani neočekávají a často tu kterou debatu, avšak vždy se stejným průběhem, komentují slovy: »Viděl jsi včera to a to, jak se tam do sebe pustili, to bylo super… no jo, zaplať bůh za tu svobodu.«
Dnešní občan je jako auto na setrvačník. Oni si ho natočí podle potřeby a on podle toho jede až dojede. A nerozjede se dříve, dokud ho zase nenatočí. Sám se nerozjede. ONI ho v poledne natočí na dvouhodinovou debatu (nepřidají mu ani minutu provozu navíc), aby mu předvedli, co potřebují a pak ho zase šoupnou zpátky do klidového režimu… Přesně tak, jako když malé dítě vrací vyjeté autíčko do krabice.
Pavel Votruba