Blížící se zákaz propagace komunistického hnutí mě každý den nutí k zamyšlení, jak se k celé situaci postavit. Pravděpodobně bylo jen málo let mého života, kdy jsem sama sebe nevnímala jako komunistu. Ve dvanácti letech jsem od babičky dostala knihu Továrna na smrt, která definitivně určila mé politické přesvědčení a všechny mé další životní kroky už byly spojeny s antifašismem a komunismem. Ne vždy jsem si pod těmi slovy představovala to samé, vyvíjela jsem se, hodně četla, vyjasňovala si pojmy, postupně lépe chápala základní premisy a ideologické kořeny.
Politicky mě vychovala předválečná KSČ a následně světové komunistické hnutí, které přineslo do mého života příběhy neuvěřitelného hrdinství komunistů během druhé světové války i v boji proti imperialismu. Tváří tvář všem obětem, které komunisté podstoupili během těchto těžkých období mi bylo jasné, že tu pomyslnou pochodeň musíme nést dál.
Předpokládala jsem, že takovou činnost budu moci nejlépe podpořit v řadách KSČM. Samozřejmě se velmi záhy ukázalo, že realita je takovým představám vzdálená a mnohem složitější. Nicméně jsem přesvědčená, že komunista má být organizovaný v komunistické straně, ať už to přináší jakékoliv výzvy.
Tento samozřejmý fakt je ale dnes v ohrožení. Současný režim novelizoval trestní zákon, kterým chce kriminalizovat propagaci komunistického hnutí. Zákon je napsaný velmi vágně, není jasné, co vlastně chce postihovat, a bude tak záležet především na morálním kreditu a kreativitě soudců, kterým první takové případy přistanou na stole. I proto jsem zatím klidná. Moje vnitřní nastavení mi absolutně nedovoluje pochybovat o správnosti idejí komunistického hnutí, tím méně pochybovat o správnosti jejich šíření. A to ani přesto, že mi denně někdo vyhrožuje trestním oznámením, že nemůžu najít práci, protože firmy nechtějí mít nic společného s člověkem, který se pro svůj světonázor stane úderem nového roku zločincem. Kašlu na to.
Po vyslechnutí názorů několika ústavních soudců, ale i po diskuzích s policisty a právníky jsem přesvědčená, že panika ani preventivní opatření nejsou na místě. Výklad zákona se teprve zrodí a i jakékoliv následné dokazování bude velice složité, pokud na sobě nenecháme dříví štípat. Z toho mi ovšem vyplývá, že více než reálné trestání je cílem této novely zastrašit komunisty, vzbudit v nich obavy a zahnat je do kouta. A tady se musím ve svých úvahách vrátit zase na začátek: po stoleté historii bojů komunistů proti kapitálu a fašismu, ve kterých byli komunisté mučeni a vražděni, nemáme my dnes právo rezignovat na další boj. Nesmíme dopustit, aby nás obavy o vlastní pohodlí přiměly k vyklizení pozic a opuštění principiálních postojů, které jsou komunistům vlastní. Jak to jednou uděláme, bude velmi obtížné vrátit se k nim zpátky. Tím spíš, že po nás v tuto chvíli nikdo nic nepožaduje, není důvod volit ústupovou taktiku. Pokud současné vládnoucí síly chtějí v České republice zlikvidovat komunistické strany, pozavírat komunisty, kriminalizovat svobodné myšlení, ať to zkusí. Ať odhalí svou pravou podstatu a ukážou, že slova o svobodě a demokracii jsou jim stejně cizí jako ta o pravdě a lásce. Věřím, že to otevře oči mnohým dalším tak, jak to udělal covid-19 a konflikt na Ukrajině. A my tomu samozřejmě nemusíme nečinně přihlížet. Aktuálně vidím roli komunistů v zesílení politické obrany komunistických idejí. Ve vysvětlování, proč je zákaz propagace komunistického hnutí nebezpečný pro celou společnost a co do budoucna přinese. V přípravě právních kroků. Ale také v pozvednutí hlavy, ve vystoupení z paralýzy a uvědomění si, že žádné kroky, které teď »preventivně« uděláme, nás nepřiblíží našim programovým cílům, ale naopak vezmou naději budoucím generacím, že tu pro ně bude alternativa, až se kapitalistický režim zhroutí.
Komunistické hnutí v České republice rozhodně není nějakým ostrůvkem deviace na mezinárodním politickém poli. Komunistické strany jsou v mnoha zemích součástí vlád nebo jejich opozice, případně běžnou součástí politického spektra. To ostatně dokazuje i ohromná vlna solidarity, která přišla z celého světa po schválení daného paragrafu. Ta je konečně i dokladem toho, že úkolem komunistických stran není jen účast ve volbách, ale zejména v posilování třídního vědomí pracujících a budování komunistického hnutí. Kdy na tohle KSČM zapomněla, je také zajímavou otázkou.
A co tím vším chci vlastně říct? Jsem komunista a nedělám nic, za co bych se měla stydět, nebo bych měla být kriminalizována. A pokud na tom současný režim trvá, tak je to cena, kterou mám za morální povinnost zaplatit. Citát v obrázku je od Jakoba Boulangera. Německého komunisty, který strávil v nacistických vězeních a koncentrácích 12 let, z toho velkou část na samotce nebo v mučírnách. A zůstal nezlomený. Je to příběh odvahy, který zavazuje. A kdo to tak necítí nebo si to neuvědomuje, může se asi s čistým svědomím vzdát označení komunista i názvu komunistická ve jméně strany. A tím se vzdát i programového cíle, kterým pro komunisty byl a je socialismus. Ale já to rozhodně v plánu nemám!
Petra Prokšanová, předsedkyně Komise mládeže KSČM
Diskuze je uzavřena.